Expedice Maroko: 7 381 km v Defenderech (1. část)
Warning: register_tick_function() has been disabled for security reasons in /data/web/virtuals/307551/virtual/www/wp-content/plugins/internal-links/core/links/timeout-monitor-layer.php on line 50
Expedice Erg Chebbi: Jízda v písečných dunách s vozy Land Rover Defender.
Nečekejte žádný naleštěný cestopis z dovolené. Tohle je záznam z expedice, kterou na svých kolech oddřely dva legendární stroje – Land Rover Defender 300Tdi a Td4 Puma. Z Prahy přes Alpy, trajektem do Afriky až tam, kde končí asfalt a začíná prach, písek a marocký punk. 🙂
Přesun na jih a trajektové peklo
Praha – Janov – Středozemní moře
Vyrážíme v půl šesté večer z Prahy. První posádka nabírá lidi na Floře, druhá vyráží o něco později, což nám dává trochu náskok. Cesta do Janova proběhla kupodivu úplně v pohodě a dokonce bez kolon na dálnicích. Ráno v osm už stojíme v přístavu, protože check-in nepočká. To jsme prostě museli stihnout ať se děje cokoli. 🙂 Vyřízení papírů a pak už jen čekání na nalodění.
Dvoudenní plavba nám dala hned první lekci: Cabin or bust. My (já a Kuba) dva hrdinové jsme si koupili jen lístky na sedačky. Realita? Půl lodi marocké posádky, všude povalující se, chrchlající těla, sundané boty a pach, který se nedá popsat. S Kubou jsme po cestě byli tak vyřízení, že jsme tam taky zkusili jeden šlofík ve stylu místních veteránů. Po dlouhém hledání místa přes polozavřené oči jsme našli jeden “krásný” flek v chodbě vedle místnosti se sedačkama. Zkusili jsme zjistit, jak moc je to kontaminované, ale protože se nám vážně chtělo spát, myslím, že už jsme tolerovali úplně vše. I veterána, který si kus od nás rozdělal vařič s plynovou bombou a začal vařit nějakou místní “mňamku”. Vzhledem k tomu, kolik bylo všude povalujících se lidí, bylo jasné, že bagl s technikou musím použít jako polštář a ještě přes něj něco hodit, kdyby náhodou někoho napadlo se mrknout dovnitř. No, přežít se to dalo, ale nakonec jsme se nasáčkovali ke klukům z druhého auta. 😀 Byli chytřejší a měli kajutu. 🙂 A ta kajuta měla naprosto úžasnou podlahu! 😀
První doteky Afriky a královská města
Tanger: Vstupní brána a rentgenový křest
Příjezd do Maroka šel překvapivě naprosto hladce. Dva dny na trajektu jsme přežili… Hmmm… Asi taky tím že jsme měli permanentně hladinku v krvi a vytvořenou závislost na Bangu. To mi připomíná, že bych si zase zahrál. 😀 Nejdelší zdržení nás potkalo hned v přístavu, kde nás poslali na kompletní rentgen vozidel, takže jsme museli vystát celou frontu. Jo a škoda, že nemáme natočeno opuštění trajektu – v místních se evidentně probudilo “volání Afriky” a každý chtěl být venku jako první. 😀 Stáli jsme tam a v hlavě si promítali naše zásoby tvrdého alkoholu (nezbytné expediční „palivo“), které rozhodně neodpovídaly tabulkám. Naštěstí měli celníci dobrou náladu, nebo naše Defendery vypadaly dostatečně dobrodružně, takže nám vše prošlo. Ubytovali jsme se v Tangeru a vyrazili do nočního města nasát první africký vzduch. První mise po ubytování? Koupit místní SIM karty. Pak jsme vyrazili do nočního města. Tanger není jen obyčejný přístav, je to místo, kde se po staletí mísily vlivy Evropy a Afriky. Naše večerní trasa vedla přes ty nejzajímavější místa.
Moderní přístavní zóna, kde to vypadalo skoro až evropsky, se rychle změnila v historii. Cestou jsme minuli starou dělostřeleckou věž Dar Al-Baroud, která kdysi hlídala přístup z moře, a pak osvětlená mešita Lalla Aabla. Dovnitř jsme jako nevěřící psi samozřejmě nesměli, ale její silueta proti nočnímu nebi byla slušná podívaná. Pak jsme prošli hradbami Bab Al Bahr které nás vyplivly v Medině. Tady začala ta pravá divočina. Úzké uličky, vůně koření, chleba, smradu a toulavejch koček. Medina v Tangeru je specifická svou kopcovitostí a tím, jak se v ní člověk okamžitě a s chutí ztratí. Jakmile jsem našel vstup dovnitř, nějak automaticky jsem tam zapadnul a klukům se na chvilku zdejchnul, než jsme to tam šli společně prozkoumat. Obecně atmosféra Medin je úžasná.
Druhý den ráno pokračovala prohlídka města, tentokrát za světla. Poté byl čas vydat se na cestu směr Rabat.
Rabat: Moderní tvář a checkpointy
Cesta do Rabatu trvala tři hodiny. Čtyřproudovky, upravený trávníky, palmy a hlavně policajti na každým kroku. Rabat je úplně jiná liga než Tanger. Večer jsme se vydali do města a nechali se vést zvukem. Zrovna probíhalo svolávání k modlitbě. Šli jsme za tím nejsilnějším a skončili u Hassan Tower. Má to být nedokončená věž z červenýho pískovce a i když se stavba ve 12. století zastavila v půlce, pořád to působí neskutečně mohutně a kolem dokola je les mramorových sloupů. Hned naproti stojí mauzoleum Mohameda V. Bílá stavba, zelená střecha a u vchodu borci z královský gardy, co tam stojí s kopími. Z vládních budov jsme pak utekli do starý mediny. Bylo to tu čistší a klidnější než v Tangeru. Cesta nás vyplivla až na útes k majáku Phare de Rabat. Stát tam, koukat na to, jak se temnej Atlantik tříští o skály… no, má to něco do sebe. 😉 Večer jsme ještě dali Bab Oudayas. Je to masivní brána, po který projdeš do kasby a najednou jsi úplně jinde. Modrá a bílá barva, úzký uličky, působí to spíš jak někde na řeckým ostrově než v Africe. Ten klid nahoře nad městem byl po celodenním hluku naprosto geniální tečka.
Přes brány a trhy do dopravního pekla
Ráno jsme Rabat nechtěli opustit jen tak. Stavili jsme se u Bab El Had, brány trhu, která nás definitivně hodila zpátky do reality. Tady už to nebyl ten naleštěný Rabat z vládní čtvrti. Tady to žilo, ale ne tak jako večer.
Nejvíc nás ale dostal Central Market. Jestli chcete vidět Maroko v jeho pravé podobě, mrkněte sem. Hromady čerstvých oliv, hory koření a prodejci, kteří na vás halekají ze všech stran. Koupili jsme nějaké zásoby na cestu, dali si jídlo a chvilku jen tak pozorovali, jak se město probouzí. Medina se v tuto dobu teprve uklízela po večeru, obchůdky byly většinou ještě zavřené, ale trh už jel na plné obrátky.
Poté jsme vyzvedli auta a zkusili ještě jednou štěstí u Královského paláce, tady jsme pohořeli a nenašli vstup, kterým mohou vejít turisté. Uniforma každých pár metrů nás rychle přesvědčila, že fotky paláce prostě nebudou.
Cestou jsme se na dálnici vykašlali a sjeli k oceánu. Žádný resorty, jen divočina. Udělali jsme pár fotek našich vozů v písku u vody, zapózovali a pokračovali do Casablanky.
Casablanca: smyslový knockout
Mešita Hassana II. v Casablance: Monumentální perla marocké architektury
Do Casablanky jsme dojeli kolem třetí odpoledne a okamžitě nás pleskla svou realitou. Tanger a Rabat byly evidentně jen zahřívací kolo, tohle byl totální dopravní punk. Pravidlo je jediný: kdo je drzejší, ten jede, a kdo netroubí, jako by nebyl. 🙂 S Defendery jsme se museli probojovat až do centra, kde se vedle naleštěných byznys center mísí úplně všechno a všichni. Město je plné kontrastů, vedle naleštěných byznys center potkáváte lidi z celé Afriky.
Trh, kde radši moc nedýcháš
Po ubytování jsme vyrazili k moři, ale vzali jsme to zkratkou skrze Bab Marrakech, kudy se dostanete na místní trhy. Tady začala ta pravá Afrika. Tahle brána do staré mediny je jako portál mezi moderním světem a historií. Jakmile jí projdete, zmizí hluk aut a nahradí ho křik prodejců a labyrint uliček. Je to fascinující místo, které se prostě musí zažít, protože právě tady začal ten pravý útok na smysly. Jen co jsme prošli hlouběji, dostali jsme facku smradem, v místním vedru hnijícího masa ze stánků, které se tísnily hned vedle čerstvé zeleniny. Hned za ním nás chytil odér výkalů, který vzápětí vystřídala vůně grilované ryby. Chvilku jsem nad ní uvažoval, ale raději jsem odolal vzhledem k tomu mezi čím ty ryby ležely. To se opakovalo stále dokola po celou cestu trhem a občas to vystřídal nějaký ten krámek se šperky.
Mešita Hassana II.: Architektonický zázrak
Na konci té smradlavé trasy nás čekala Mešita Hassana II. Jestli budete mít někdy cestu kolem, tohle je to, co musíte vidět! Je to největší mešita v Maroku a má nejvyšší minaret na světě (210 metrů). Působí to naprosto impozantně! Je postavená na plošině přímo nad Atlantikem, takže to vypadá, že pluje na vodě.
Po prohlídce okolí mešity a nábřeží jsme zapadli do místního šíša baru na vodnici a mátový čaj. Každopádně atmosféra, prostředí a energie šíša baru byla moc fajn, taková marocká pohoda. Probrali jsme plány na další den a šli si lehnout.
Druhý den jsme se rozhodli, že Casablanku prozkoumáme ještě víc do hloubky. Kolem půl osmé jsme vyrazili ke Královskému paláci abychom zjistili, že palác není veřejnosti přístupný. Prošli jsme se kolem katedrály Sacré-Cœur. Zvenku vypadá dost zašle, ale uvnitř je to paráda. Žádný klasický obrázky svatých, jen barevný skla, který v tom marockým slunci dělají na stěnách neskutečnou světelnou show. Poté jsme skončili v Parku Arabské ligy. Po tom chaosu v ulicích to byla oáza klidu. 🙂 Dlouhý aleje palem, kaktusy a klid. Úplně jiná Casablanca, než jakou jsme zažili v medině. Poté jsme pokračovali k Derb Talian. Místo, kde se tísní prodejci všeho možného. Tady asi seženete úplně vše. 🙂
V Casablance jsme navštívili ještě Náměstí Mohammeda V. kde sídlí Justiční palác, ale to jsme nevěděli, že hlavní atrakcí jsou holubi. Jsou jich tam stovky, protože je místní i turisti krmí ostošest.
Prokleti arabskou rodinkou
Z parku jsme si chtěli vzít taxi zpět k hotelu. Nakonec to dopadlo tak, že taxi si našlo nás. V momentě, kdy nás řidič zahlédl, zastavil přímo uprostřed světelné křižovatky a šel si domlouvat kšeft. Začal tvrdý marocký byznys, kdy ze 150 dirhamů jsme to stáhli na 100 a plácli si. Týpek pak udělal něco, co nás dostalo. Z auta nekompromisně vysadil celou arabskou rodinku, abychom mohli nastoupit my. Té se to rozhodně nezamlouvalo a vystupující domorodkyně Honzu zřejmě proklela na dalších tisíc let. :)) Vlastně ani nevím, proč si vybrala právě jeho, asi jí byl zrovna sympatickej. 🙂 Později jsme zjistili, že cena za ty 2 km měla být tak 20 dirhamů, ale co, za tu historku to stálo. :))
S Casablancou jsme se rozloučili prohlídkou vnitřních prostor mešity Hassana II. A tam vám teprve spadne čelist. Ta velikost, klid a precizní řemeslná práce jsou nepopsatelné. Stropy z cedrového dřeva, obří lustry, mramorové podlahy a detaily, které musely stovky řemeslníků piplat roky. Fotka tu atmosféru nedokáže zachytit. Tohle se prostě musí zažít!
Tímto bych ukončil první část Maroka, protože je to vážně dlouhé a zajímalo by mě kdo z vás to bude číst a čekat na další část. 😀 Pokračování za pár dní. ,-)
