Nečekejte žádný naleštěný cestopis z dovolené. Tohle je záznam z expedice, kterou na svých kolech oddřely dva legendární stroje – Land Rover Defender 300Tdi a Td4 Puma. Z Prahy přes Alpy, trajektem do Afriky až tam, kde končí asfalt a začíná prach, písek a marocký punk. 🙂

Přesun na jih a trajektové peklo

Praha – Janov – Středozemní moře

Vyrážíme v půl šesté večer z Prahy. První posádka nabírá lidi na Floře, druhá vyráží o něco později, což nám dává trochu náskok. Cesta do Janova proběhla kupodivu úplně v pohodě a dokonce bez kolon na dálnicích. Ráno v osm už stojíme v přístavu, protože check-in nepočká. To jsme prostě museli stihnout ať se děje cokoli. 🙂 Vyřízení papírů a pak už jen čekání na nalodění.

Trajekt a čekání na Maroko

Dvoudenní plavba nám dala hned první lekci: Cabin or bust. My (já a Kuba) dva hrdinové jsme si koupili jen lístky na sedačky. Realita? Půl lodi marocké posádky, všude povalující se, chrchlající těla, sundané boty a pach, který se nedá popsat. S Kubou jsme po cestě byli tak vyřízení, že jsme tam taky zkusili jeden šlofík ve stylu místních veteránů. Po dlouhém hledání místa přes polozavřené oči jsme našli jeden “krásný” flek v chodbě vedle místnosti se sedačkama. Zkusili jsme zjistit, jak moc je tam špína zažraná, ale protože se nám vážně chtělo spát, myslím, že už jsme tolerovali úplně vše. I veterána, který si kus od nás rozdělal vařič s plynovou bombou a začal vařit nějakou místní “mňamku”.

Vzhledem k tomu, kolik bylo všude povalujících se lidí, hned jsem věděl, že bagl s technikou musím použít jako polštář a ještě přes něj něco hodit, kdyby náhodou někoho napadlo se mrknout dovnitř. No, přežít se to dalo, ale nakonec jsme se nasáčkovali ke klukům z druhého auta. 😀 Byli chytřejší a měli kajutu. 🙂 A ta kajuta měla naprosto úžasnou podlahu! 😀

První doteky Afriky a královská města

Tanger: Vstupní brána a rentgenový křest

Příjezd do Maroka šel překvapivě naprosto hladce. Dva dny na trajektu jsme přežili… Hmmm… Asi taky tím že jsme měli permanentně hladinku v krvi a vytvořenou závislost na Bangu. To mi připomíná, že bych si zase zahrál. 😀 Nejdelší zdržení nás potkalo hned v přístavu, kde nás poslali na kompletní rentgen vozidel, takže jsme museli vystát celou frontu. Jo a škoda, že nemáme natočeno opuštění trajektu – v místních se evidentně probudilo “volání Afriky” a každý chtěl být venku jako první. 😀

Stáli jsme tam a v hlavě si promítali naše zásoby tvrdého alkoholu (nezbytné expediční „palivo“), které rozhodně neodpovídaly tabulkám. Naštěstí měli celníci dobrou náladu, nebo naše Defendery vypadaly dostatečně dobrodružně, takže nám vše prošlo. Ubytovali jsme se v Tangeru a vyrazili do nočního města nasát první africký vzduch. První mise po ubytování? Koupit místní SIM karty. Pak jsme vyrazili do nočního města. Tanger není jen obyčejný přístav, je to místo, kde se po staletí mísily vlivy Evropy a Afriky. Naše večerní trasa vedla přes ty nejzajímavější místa.

Večerní průzkum Mediny

Moderní přístavní zóna, kde to vypadalo skoro až evropsky, se rychle změnila v historii. Cestou jsme minuli starou dělostřeleckou věž Dar Al-Baroud, která kdysi hlídala přístup z moře, a pak osvětlená mešita Lalla Aabla. Dovnitř jsme jako nevěřící psi samozřejmě nesměli, ale její silueta proti nočnímu nebi byla slušná podívaná. Pak jsme prošli hradbami Bab Al Bahr které nás vyplivly v Medině. Tady začala ta pravá divočina. Úzké uličky, vůně koření, chleba, smradu a toulavejch koček. Medina v Tangeru je specifická svou kopcovitostí a tím, jak se v ní člověk okamžitě a s chutí ztratí. Jakmile jsem našel vstup dovnitř, nějak automaticky jsem tam zapadnul a klukům se na chvilku zdejchnul, než jsme to tam šli společně prozkoumat. Obecně atmosféra Medin je úžasná.

Druhý den ráno pokračovala prohlídka města, tentokrát za světla. Poté byl čas vydat se na cestu směr Rabat.

Rabat: Moderní tvář a checkpointy 

Cesta do Rabatu trvala tři hodiny. Čtyřproudovky, precizně zastřižené trávníky, palmy a hlavně policajti na každým kroku. Rabat je úplně jiná liga než Tanger. Večer jsme se vydali do města a nechali se vést zvukem. Zrovna probíhalo svolávání k modlitbě. Šli jsme za tím nejsilnějším a skončili u Hassan Tower. Má to být nedokončená věž z červenýho pískovce a i když se stavba ve 12. století zastavila v půlce, pořád to působí neskutečně mohutně a kolem dokola je les mramorových sloupů. Hned naproti stojí mauzoleum Mohameda V. Bílá stavba, zelená střecha a u vchodu borci z královský gardy, co tam stojí s kopími.

Procházka Medinou

Z vládních budov jsme pak utekli do starý mediny. Bylo to tu čistší a klidnější než v Tangeru. Cesta nás vyplivla až na útes k majáku Phare de Rabat. Stát tam, koukat na to, jak se temnej Atlantik tříští o skály… no, má to něco do sebe. 😉 Večer jsme ještě dali Bab Oudayas. Je to masivní brána, po který projdeš do kasby a najednou jsi úplně jinde. Modrá a bílá barva, úzký uličky, působí to spíš jak někde na řeckým ostrově než v Africe. Ten klid nahoře nad městem byl po celodenním hluku naprosto geniální tečka.

Přes brány a trhy do dopravního pekla

Ráno jsme Rabat nechtěli opustit jen tak. Stavili jsme se u Bab El Had, brány trhu, která nás definitivně hodila zpátky do reality. Tady už to nebyl ten naleštěný Rabat z vládní čtvrti. Tady to žilo, ale ne tak jako večer.

Nejvíc nás ale dostal Central Market. Jestli chcete vidět Maroko v jeho pravé podobě, mrkněte sem. Hromady čerstvých oliv, hory koření a prodejci, kteří na vás halekají ze všech stran. Koupili jsme nějaké zásoby na cestu, dali si jídlo a chvilku jen tak pozorovali, jak se město probouzí. Medina se v tuto dobu teprve uklízela po večeru, obchůdky byly většinou ještě zavřené, ale trh už jel na plné obrátky. 

Poté jsme vyzvedli auta a zkusili ještě jednou štěstí u Královského paláce, tady jsme pohořeli a nenašli vstup, kterým mohou vejít turisté. Uniforma každých pár metrů nás rychle přesvědčila, že fotky paláce prostě nebudou. 

Cestou jsme se na dálnici vykašlali a sjeli k oceánu. Žádný resorty, jen divočina. Udělali jsme pár fotek našich vozů v písku u vody, zapózovali a pokračovali do Casablanky.

Casablanca: smyslový knockout

Mešita Hassana II. v Casablance: Monumentální perla marocké architektury

Do Casablanky jsme dojeli kolem třetí odpoledne a okamžitě nás pleskla svou realitou. Tanger a Rabat byly evidentně jen zahřívací kolo, tohle byl totální dopravní punk. Pravidlo je jediný: kdo je drzejší, ten jede, a kdo netroubí, jako by nebyl. 🙂 S Defendery jsme se museli probojovat až do centra, kde se vedle naleštěných byznys center mísí úplně všechno a všichni. Město je plné kontrastů, vedle naleštěných byznys center potkáváte lidi z celé Afriky.

Trh, kde radši moc nedýcháš 

Po ubytování jsme vyrazili k moři, ale vzali jsme to zkratkou skrze Bab Marrakech, kudy se dostanete na místní trhy. Tady začala ta pravá Afrika. Tahle brána do staré mediny je jako portál mezi moderním světem a historií. Jakmile jí projdete, zmizí hluk aut a nahradí ho křik prodejců a labyrint uliček. Je to fascinující místo, které se prostě musí zažít, protože právě tady začal ten pravý útok na smysly.

Jen co jsme prošli hlouběji, dostali jsme facku smradem, v místním vedru hnijícího masa ze stánků, které se tísnily hned vedle čerstvé zeleniny. Hned za ním nás chytil odér výkalů, který vzápětí vystřídala vůně grilované ryby. Chvilku jsem nad ní uvažoval, ale raději jsem odolal vzhledem k tomu mezi čím ty ryby ležely. To se opakovalo stále dokola po celou cestu trhem a občas to vystřídal nějaký ten krámek se šperky. 

Mešita Hassana II.: Architektonický zázrak

Na konci té smradlavé trasy nás čekala Mešita Hassana II. Jestli budete mít někdy cestu kolem, tohle je to, co musíte vidět! Je to největší mešita v Maroku a má nejvyšší minaret na světě (210 metrů). Působí to naprosto impozantně! Stojí na plošině přímo nad Atlantikem, takže to vypadá, že pluje na vodě. 

Po prohlídce okolí mešity a nábřeží jsme zapadli do místního šíša baru na vodnici a mátový čaj. Každopádně atmosféra, prostředí a energie šíša baru byla moc fajn, taková marocká pohoda. Probrali jsme plány na další den a šli si lehnout.

Druhý den jsme se rozhodli, že Casablanku prozkoumáme ještě víc do hloubky. Kolem půl osmé jsme vyrazili ke Královskému paláci abychom zjistili, že nás dovnitř nepustí. Prošli jsme se kolem katedrály Sacré-Cœur. Zvenku vypadá dost zašle, ale uvnitř je to paráda. Žádný klasický obrázky svatých, jen barevný skla, který v tom marockým slunci dělají na stěnách neskutečnou světelnou show. Poté jsme skončili v Parku Arabské ligy. Po tom chaosu v ulicích to byla oáza klidu. 🙂 Dlouhý aleje palem, kaktusy a klid. Úplně jiná Casablanca, než jakou jsme zažili v medině. Poté jsme pokračovali k Derb Talian. Místo, kde se tísní prodejci všeho možného. Tady asi seženete úplně vše. 🙂

V Casablance jsme navštívili ještě Náměstí Mohammeda V. kde sídlí Justiční palác, ale to jsme nevěděli, že hlavní atrakcí jsou holubi. Jsou jich tam stovky, protože je místní i turisti krmí ostošest. 

Prokleti arabskou rodinkou

Z parku jsme si chtěli vzít taxi zpět k hotelu. Nakonec to dopadlo tak, že taxi si našlo nás. V momentě, kdy nás řidič zahlédl, zastavil přímo uprostřed světelné křižovatky a šel si domlouvat kšeft. Začal tvrdý marocký byznys, kdy ze 150 dirhamů jsme to stáhli na 100 a plácli si. Týpek pak udělal něco, co nás dostalo. Z auta nekompromisně vysadil celou arabskou rodinku, abychom mohli nastoupit my. Té se to rozhodně nezamlouvalo a vystupující domorodkyně Honzu zřejmě proklela na dalších tisíc let. :)) Vlastně ani nevím, proč si vybrala právě jeho, asi jí byl zrovna sympatickej. 🙂  Později jsme zjistili, že cena za ty 2 km měla být tak 20 dirhamů, ale co, za tu historku to stálo. :))

S Casablancou jsme se rozloučili prohlídkou vnitřních prostor mešity Hassana II. A tam vám teprve spadne čelist. Ta velikost, klid a precizní řemeslná práce jsou nepopsatelné. Stropy z cedrového dřeva, obří lustry, mramorové podlahy a detaily, které musely stovky řemeslníků piplat roky. Fotka tu atmosféru nedokáže zachytit. Tohle prostě musíte zažít!

Tímto bych ukončil první část Maroka, protože je to vážně dlouhé a zajímalo by mě kdo z vás to bude číst a čekat na další část. 😀  Pokračování za pár dní zde. ,-)

Maroko v Defenderu: Z Casablanky přes Essaouiru až do hor Atlasu a na práh Sahary

Hledáte tipy na roadtrip po Maroku? Naše expedice začala zostra. Ráno jsme vyrazili z Casablanky směrem na jih. Čím dál jsme byli od hlavních metropolí, tím víc Maroko dostávalo ten správný “marocký vibe”– silnice začaly připomínat polňačky a doprava se změnila v kreativní chaos, kde má přednost ten odvážnější.

Al-Džadída a portugalské dědictví na seznamu UNESCO

Naší první zastávkou byla Al-Džadída (El Jadida). Tohle město je unikátní svou Cité Portugaise, opevněným starým městem, které tu po sobě zanechali Portugalci v 16. století. Prošli jsme skrze majestátní hradby, které jsou na seznamu UNESCO, a zamířili k proslulému portugalskému vodojemu. Bohužel, památka byla v rekonstrukci, takže jsme se dovnitř nedostali.

Náladu nám ale spravila procházka po hradbách s výhledem na oceán a vstupní brána Porta da Ribeira, která dříve sloužila k vykládání zboží přímo z lodí. Atmosféra tu byla neskutečně autentická – dotěrní prodejci, kteří vám chtějí vnutit i to, co nepotřebujete, vůně moře a místní děcka dovádějící na hradbách. Na oběd jsme zapadli do jedné z místních restaurací. Poté jsme profrčeli městem Safi, které je vyhlášené marockou keramikou, a pokračovali dál po pobřeží.

As-Savíra (Essaouira): Větrné město a offroadový křest

Večerní příjezd do As-Savíry (Essaouira) nás okamžitě pohltil svou uvolněnou, skoro až uměleckou atmosférou. Tohle město je úplně jiné než zbytek Maroka – je čistší, vzdušnější a díky neustálému větru z Atlantiku (kterému místní říkají „Alizé“) tu není to úmorné vedro. Ubytovali jsme se a vyrazili na večerní průzkum.

Co vidět v medině a noční hradby Essaouiry

Procházeli jsme se úzkými uličkami mediny, kde se nachází ty nejbarevnější trhy. I když už prodejci pomalu balili, ta směs vůní dřeva z tújí (thuya – tradiční marocké dřevo), kůže a čaje byla omamná. Naše kroky vedly skrze bránu Bab Doukala, což je jedna z hlavních tepen do starého města. Od ní jsme se ponořili do uliček, které jsou v noci magicky nasvícené. V jedné z nich jsme potkali jednoho domorodce, který z dálky vypadal, jako když jde mumie. 😀 Prošli jsme kolem Horloge d’Essaouira – ikonických městských hodin, které nechal postavit maršál Lyautey v roce 1912. Jsou symbolem francouzského vlivu a dělí město na starou a novou část.

Mezi hlavní zajímavosti patří:

• Trhy a Place du Marché aux Grains: Narazili jsme na tu úžasnou ulici s trhy (Avenue Zerktouni), kde to žije i po setmění. Prodejci koření, látek a vyhlášeného dřeva z tújí (pískovcově vonící dřevo s unikátní kresbou). Došli jsme až na „obilný trh“, kde se dříve vážilo a prodávalo zrno, dnes je to spíš místo pro relax a kávu.
• Bab El Mechouar: Brána, která vás dovede přímo k vládním budovám a k hlavnímu společenskému centru – Place Moulay Hassan. Tohle náměstí je obrovské, lemované kavárnami a je to nejlepší místo na „people watching“.
• Skala de la Kasbah: Noční procházka po dělostřelecké hradbě. Tyhle hradby navrhl v 18. století francouzský inženýr Théodore Cornut ve stylu Vaubanových pevností. Jsou tu desítky bronzových kanónů odlitých ve Španělsku, které míří přímo na vlny Atlantiku.

Ranní rybí trh v přístavu Port of Essaouira

Druhý den ráno jsme se vydali k přístavu Port of Essaouira. Tohle je místo pro silné nátury. U brány Bab El Marsa (mimochodem je nad ní vytesaný znak sultána) se odehrává neuvěřitelné divadlo – desítky modrých dřevěných loděk vykládají tuny ryb, racci řvou jako o život a zkouší si ukrást svou kořist, když rybáři přímo na zemi porcují své úlovky. Prohlédli jsme si Sqala du Port s ikonickou dělostřeleckou baterií a věží Borj El Barmil, odkud je ten nejlepší výhled na hradby Skala de la Kasbah. Tenhle přístavní rybí trh je fascinující místo, kde se čas zastavil před stovkami let.

Offroad v písku a zřícenina Dar Sultan

Po sbalení všech věcí jsme vyjeli k nedaleké pláži k ruinám sultánova paláce Dar Sultan. Legenda říká, že právě tady Jimi Hendrix napsal svou písničku „Castles Made of Sand“. Kolem paláce byl písek. Hodně písku. A my měli Defendery. 😀

Na dosah historie: Expediční Land Rover Defender zaparkovaný ve stínu ruin paláce Dar Sultan poblíž Essaouiry.

Netrvalo to dlouho a zjistili jsme krutou pravdu: Jízda offroadem v písku není žádná prdel. Stačí jedno špatné podřazení nebo zastavení v měkkém úseku a sedíte na břiše. Kubův “defík” se do toho zakousl a poprvé šly do akce vyprošťovací desky. Chvilku jsme se v tom horku potili, hrabali a hecovali, než jsme ho dostali zpět na pevný podklad. Byl to perfektní trénink na to, co nás čekalo později v Merzouze. Po pár vítězných fotkách aut u oceánu jsme se zaprášení a šťastní vydali směr Marrákeš.

Marrákeš a policejní kontrola po marocku

Z As-Savíry jsme vyrazili na východ. Čím víc jsme se vzdalovali od oceánu, tím víc stoupala teplota a ubývalo infrastruktury. Na oběd jsme zastavili v jednom zapadlém městečku. Tady proběhla náše první totální gastro-výchova: u řezníka si ukážeš na flákotu masa, on ji uřízne a hned vedle ti ji kluci hodí na gril (hygienu neřeš, oheň to spraví). Byli jsme pro ně atrakce – parta s naloženýma autama. Kolem nás se hned srotili psi, žebráci i místní zvědavci. Já jsem zkusil “stánek” přes cestu, kde místňák tvrdil, že je to kuřecí maso. To, co jsem si dával… No, nevím 😀 Ještě jsem nakonec podpořil místního trhovce a pořídil banány a hrušky.

V Marrákeši došlo k velké střídačce. Jeden člen posádky se s námi loučil a odlétal domů, ale zároveň dorazil Karlos – majitel druhého auta. Po nezbytném logistickém šumu a přivítání jsme se rozhodli město moc neřešit a raději vypadnout do klidu. Jen jsme dokoupili zásoby v místním supermarketu a zašli na véču. 

Policejní kontrola: Kuba vs. radar

Cestou z Marrákeše směrem k horám nás to ale potkalo. Dlouhá rovinka, cedule 60 km/h a samozřejmě schovaný radar. Kuba si byl jistý, že určitě nejel rychleji, ale policajt už nás s vítězoslavným úsměvem odstavoval ke krajnici.

Naměřili mu 72 km/h. Začalo klasické marocké divadlo. Policajt vytáhl blok, mluvil o vysoké pokutě a tvářil se nekompromisně. Jenže Kuba zachoval chladnou hlavu. Místo peněženky vytáhl svůj policejní průkaz. Atmosféra se změnila během vteřiny. Z „přestupce“ byl najednou „kolega“. Policajt se rozzářil, pokuta šla okamžitě stranou a následovala debata o zbraních, technice a službě. Skončilo to společnou fotkou s celou hlídkou, výměnou nášivek a přáním šťastné cesty. Pokuta? 0 dirhamů. Tenhle moment nás provázel jako vtipný příběh až do konce expedice.

Pokračovali jsme směr Vysoký Atlas. Spát jsme šli ten večer „na divoko“. Našli jsme si flek v sadu s olivovníky, daleko od civilizace, kde nás rušilo jen cinkání stád v dálce.

Přes hřbet Atlasu až na práh Sahary

Zastávka na vrcholu průsmyku Tizi n’Tichka během naší cesty po Maroku.

Vysoký Atlas: Z průsmyku Tizi n’Tichka k filmovým kulisám

Ráno jsme vyrazili z našeho olivového háje přímo do mraků. Čekal nás legendární průsmyk Tizi n’Tichka, nejvýše položené silniční sedlo v Maroku (2 260 m n. m.). Cesta nahoru je nekonečný had serpentin, kde expediční Defendery funěly, ale statečně ukrajovaly výškové metry. Výhledy z vrcholu jsou brutální – na jedné straně ještě vidíte náznaky zeleně, na druhé se před vámi otevírá vyprahlý, rudý jih.

Místo abychom pokračovali po hlavní, odbočili jsme do nitra hor směr Telouet Kasbah.

Telouet: Zapomenutý palác „Lva z Atlasu“

Opuštěná krása Telouetu – dřívější sídlo mocného „pána Atlasu“ Thamiho El Glaoui.

Tohle místo je naprostý paradox. Zvenku vypadá jako hromada tajícího bláta a hroutící se zřícenina, u které si říkáte, jestli to má cenu. Ale jakmile vstoupíte dovnitř, spadne vám čelist. Je to bývalé sídlo Thamiho El Glaouiho, „Lva z Atlasu“, který ve 20. století kontroloval cesty karavan. Uvnitř najdete sály, které si nezadají s paláci v Marrákeši – neuvěřitelně jemné štuky (zellige), vyřezávané cedrové dřevo a mozaiky, které vypadají, jako by je dodělali včera. Je to tichý svědek nesmírného bohatství a následného pádu jednoho z nejmocnějších rodů Maroka.

Pokračovali jsme dál údolím Asif Ounila. Je to stará cesta karavan, která spojovala Saharu s Marrákešem. Cesta se kroutí podél říčky, která v suché krajině vytváří úzký pruh sytě zelené vegetace.

Kasbah Tamdakhte a berberská lekce přežití

Symbol Tamdakhte: čapí hnízda na vrcholcích staletých hliněných věží.

Další zastávka byla pevnost Kasbah du Glaoui de Tamdakhte, která kdysi sloužila i jako vězení. Tady nás místní průvodce vzal na “botanickou lekci” v místních zahradách. Učil nás rozeznávat stromy – fíky, datle, mandle – a vysvětloval, jak funguje zavlažování v tomhle nehostinném kraji. Nakonec nás všechny “vystajloval” – naučil nás vázat tradiční šátky na hlavu tak, jak to nosí Berbeři, abychom přežili prach a slunce. Samozřejmě nám je nejdříve “hezky po marocku” prodal. 😃  

Ait Ben Haddou: Kde se natáčel Gladiátor a Hra o trůny

Legendární Aït Ben Haddou, místo, kde se natáčel Gladiátor i Hra o trůny.

Den jsme zakončili u této ikonické hliněné vesnice ksar Ait Ben Haddou. Pokud vám to tam přijde povědomé, tak proto, že se tu točil Gladiátor, Hra o trůny nebo Mumie. Ten pohled na zapadající slunce nad hradbami z nepálených cihel je prostě… Tten prostě musíte zažít.

Přes bránu pouště do prachu a kamení

Ráno jsme si nenechali ujít ten největší vizuální kýč – východ slunce nad Ait Ben Haddou. Vyšlápli jsme si na kopec nad tímhle hliněným městem a sledovali, jak se první paprsky opírají do zdí, které pamatují natáčení Gladiátora. Z téhle výšky máte celou pevnost jako na dlani a člověk až tady pochopí, proč si filmaři vybrali právě tohle místo. Je to v podstatě obří socha z hlíny zasazená do vyprahlé krajiny. 

Zlatá hodinka v Aït Ben Haddou – pohled z hradeb na moderní část vesnice za vyschlým korytem řeky.

Jak smlouvat v Maroku a Agadézský kříž

Tradiční agadenský kříž, symbol berberských nomádů a ochranný amulet na cesty.

Cestou do města mě ale zlákal jeden zapadlý krámek s artefakty a šperky. Můj cíl byl jasný – Agadézský kříž (symbol Tuaregů, který slouží jako kompas a ochrana na cestách). Následovalo poctivých 15 minut marockého národního sportu: smlouvání.

Začali jsme na nesmyslné částce, následovalo několikrát „to je můj poslední návrh“, „moje děti nebudou mít co jíst“ a moje předstírané odchody z obchodu. Majitel byl profík, ale já se nenechal. Nakonec jsme si plácli na ceně, která byla přijatelná pro oba, a s pocitem vítězství jsem si odnášel svůj „pouštní kompas“. Jak se ukázalo o pár hodin později, tenhle symbolický kompas jsme potřebovali víc, než jsme si mysleli.

Agadézský kříž: 

• Symbolika a funkce: Traduje se, že čtyři ramena kříže představují čtyři světové strany. Otec ho daroval synovi ve chvíli, kdy byl připraven vyrazit na svou první samostatnou cestu pouští. Doprovázel to slovy: „Dávám ti čtyři strany světa, protože nikdo neví, kde nakonec skončí tvá cesta.“ Pro info: Každá oáza v Nigeru a okolí měla svůj specifický tvar kříže (existuje jich 21 typů). Podle toho, co měl jezdec na krku, se hned vědělo, odkud pochází a ke kterému kmeni patří. Pro nás to byl symbolický talisman, náš vlastní „analogový GPS“, na okrasu. 😀

Syrová krása marocké polopouště pozorovaná z nejvyššího bodu ksaru Aït Ben Haddou.

Poté jsme se sbalili a profrčeli do Ouarzazate, kterému se právem říká „Brána pouště“. Město je centrem marockého filmového průmyslu a domovem slavných Atlas Studios. Bohužel, náš itinerář byl neúprosný a na hloubkovou prohlídku ateliérů, kde vznikal třeba Lawrence z Arábie, nebyl čas. 

Náš navigátor Kuba č. 2 (shodou okolností vystudovaný zeměměřič!) se rozhodl, že hlavní tah je pro bábovky. „Blbě“ odbočil a my se najednou ocitli na trase, která na mapě vypadala jako čára, ale v reálu to byl brutální horský přejezd.

Offroad v Maroku: Skutečná „země nikoho“

V horách je vždy lepší jet ve dvou. Naše kolona na cestě do Merzougy.

Tady už asfalt definitivně prohrál svůj boj s přírodou. Cesta se změnila v úzkou stezku pro 4×4 plnou ostrého kamení, hlubokých koryt od bleskových povodní a jemného prachu, který se dral i skrz těsnění Defenderů. Stoupali jsme do sedel, kde výhledy braly dech a vykukovali rudé skály Atlasu a hluboká údolí, kde čas od času vykoukl shluk hliněných domečků splývajících s krajinou.

Místní „off-road“ v podání Berbera. Zatímco my zdoláváme hory v Land Roverech, on si vystačí s motorkou a úsměvem.

Cestou jsme potkávali děti v místech, kde byste nečekali nikoho. Žijí v totální izolaci a chudobě, ale s neuvěřitelnou energií. Měli jsme pro tyhle případy nakoupené zásoby sladkostí a drobností, které jsme jim rozdávali a snažili se pokecat (což vzhledem k jazykové bariéře nebylo lehké). Vidět tu radost z jedné čokolády byl silný moment, který vás rychle vrátí na zem a připomene vám, že se nemáte zase tak špatně.

Ticho, prach a monumentální hory. Cesta, která v člověku zanechá stopu.

I když nás Kuba „zatáhl do sraček“, nakonec jsme mu všichni děkovali. Tenhle offroadový úsek byl přesně to, co jsme od expedice chtěli. Žádní turisti, jen my, auta a hory. Večer jsme totálně zaprášení dorazili do Merzougy k Ibrahimovi, přímo na úpatí písečných dun Erg Šebbi.

První část o Maroku zde. Pokračování zde. 🙂