Maroko v Defenderu: Z Casablanky přes Essaouiru až do hor Atlasu a na práh Sahary
Hledáte tipy na roadtrip po Maroku? Naše expedice začala zostra. Ráno jsme vyrazili z Casablanky směrem na jih. Čím dál jsme byli od hlavních metropolí, tím víc Maroko dostávalo ten správný “marocký vibe”– silnice začaly připomínat polňačky a doprava se změnila v kreativní chaos, kde má přednost ten odvážnější.
Al-Džadída a portugalské dědictví na seznamu UNESCO
Naší první zastávkou byla Al-Džadída (El Jadida). Tohle město je unikátní svou Cité Portugaise, opevněným starým městem, které tu po sobě zanechali Portugalci v 16. století. Prošli jsme skrze majestátní hradby, které jsou na seznamu UNESCO, a zamířili k proslulému portugalskému vodojemu. Bohužel, památka byla v rekonstrukci, takže jsme se dovnitř nedostali.
Náladu nám ale spravila procházka po hradbách s výhledem na oceán a vstupní brána Porta da Ribeira, která dříve sloužila k vykládání zboží přímo z lodí. Atmosféra tu byla neskutečně autentická – dotěrní prodejci, kteří vám chtějí vnutit i to, co nepotřebujete, vůně moře a místní děcka dovádějící na hradbách. Na oběd jsme zapadli do jedné z místních restaurací. Poté jsme profrčeli městem Safi, které je vyhlášené marockou keramikou, a pokračovali dál po pobřeží.
As-Savíra (Essaouira): Větrné město a offroadový křest
Večerní příjezd do As-Savíry (Essaouira) nás okamžitě pohltil svou uvolněnou, skoro až uměleckou atmosférou. Tohle město je úplně jiné než zbytek Maroka – je čistší, vzdušnější a díky neustálému větru z Atlantiku (kterému místní říkají „Alizé“) tu není to úmorné vedro. Ubytovali jsme se a vyrazili na večerní průzkum.
Co vidět v medině a noční hradby Essaouiry
Procházeli jsme se úzkými uličkami mediny, kde se nachází ty nejbarevnější trhy. I když už prodejci pomalu balili, ta směs vůní dřeva z tújí (thuya – tradiční marocké dřevo), kůže a čaje byla omamná. Naše kroky vedly skrze bránu Bab Doukala, což je jedna z hlavních tepen do starého města. Od ní jsme se ponořili do uliček, které jsou v noci magicky nasvícené. V jedné z nich jsme potkali jednoho domorodce, který z dálky vypadal, jako když jde mumie. 😀 Prošli jsme kolem Horloge d’Essaouira – ikonických městských hodin, které nechal postavit maršál Lyautey v roce 1912. Jsou symbolem francouzského vlivu a dělí město na starou a novou část.
Mezi hlavní zajímavosti patří:
- Trhy a Place du Marché aux Grains: Narazili jsme na tu úžasnou ulici s trhy (Avenue Zerktouni), kde to žije i po setmění. Prodejci koření, látek a vyhlášeného dřeva z tújí (pískovcově vonící dřevo s unikátní kresbou). Došli jsme až na „obilný trh“, kde se dříve vážilo a prodávalo zrno, dnes je to spíš místo pro relax a kávu.
- Bab El Mechouar: Brána, která vás dovede přímo k vládním budovám a k hlavnímu společenskému centru – Place Moulay Hassan. Tohle náměstí je obrovské, lemované kavárnami a je to nejlepší místo na „people watching“.
- Skala de la Kasbah: Noční procházka po dělostřelecké hradbě. Tyhle hradby navrhl v 18. století francouzský inženýr Théodore Cornut ve stylu Vaubanových pevností. Jsou tu desítky bronzových kanónů odlitých ve Španělsku, které míří přímo na vlny Atlantiku.
Ranní rybí trh v přístavu Port of Essaouira
Druhý den ráno jsme se vydali k přístavu Port of Essaouira. Tohle je místo pro silné nátury. U brány Bab El Marsa (mimochodem je nad ní vytesaný znak sultána) se odehrává neuvěřitelné divadlo – desítky modrých dřevěných loděk vykládají tuny ryb, racci řvou jako o život a zkouší si ukrást svou kořist, když rybáři přímo na zemi porcují své úlovky. Prohlédli jsme si Sqala du Port s ikonickou dělostřeleckou baterií a věží Borj El Barmil, odkud je ten nejlepší výhled na hradby Skala de la Kasbah. Tenhle přístavní rybí trh je fascinující místo, kde se čas zastavil před stovkami let.
Offroad v písku a zřícenina Dar Sultan
Po sbalení všech věcí jsme vyjeli k nedaleké pláži k ruinám sultánova paláce Dar Sultan. Legenda říká, že právě tady Jimi Hendrix napsal svou písničku „Castles Made of Sand“. Kolem paláce byl písek. Hodně písku. A my měli Defendery. 😀
Na dosah historie: Expediční Land Rover Defender zaparkovaný ve stínu ruin paláce Dar Sultan poblíž Essaouiry.
Netrvalo to dlouho a zjistili jsme krutou pravdu: Jízda offroadem v písku není žádná prdel. Stačí jedno špatné podřazení nebo zastavení v měkkém úseku a sedíte na břiše. Kubův “defík” se do toho zakousl a poprvé šly do akce vyprošťovací desky. Chvilku jsme se v tom horku potili, hrabali a hecovali, než jsme ho dostali zpět na pevný podklad. Byl to perfektní trénink na to, co nás čekalo později v Merzouze. Po pár vítězných fotkách aut u oceánu jsme se zaprášení a šťastní vydali směr Marrákeš.
Marrákeš a policejní kontrola po marocku
Z As-Savíry jsme vyrazili na východ. Čím víc jsme se vzdalovali od oceánu, tím víc stoupala teplota a ubývalo infrastruktury. Na oběd jsme zastavili v jednom zapadlém městečku. Tady proběhla náše první totální gastro-výchova: u řezníka si ukážeš na flákotu masa, on ji uřízne a hned vedle ti ji kluci hodí na gril (hygienu neřeš, oheň to spraví). Byli jsme pro ně atrakce – parta s naloženýma autama. Kolem nás se hned srotili psi, žebráci i místní zvědavci. Já jsem zkusil “stánek” přes cestu, kde místňák tvrdil, že je to kuřecí maso. To, co jsem si dával… No, nevím 😀 Ještě jsem nakonec podpořil místního trhovce a pořídil banány a hrušky.
V Marrákeši došlo k velké střídačce. Jeden člen posádky se s námi loučil a odlétal domů, ale zároveň dorazil Karlos – majitel druhého auta. Po nezbytném logistickém šumu a přivítání jsme se rozhodli město moc neřešit a raději vypadnout do klidu. Jen jsme dokoupili zásoby v místním supermarketu a zašli na véču.
Policejní kontrola: Kuba vs. radar
Cestou z Marrákeše směrem k horám nás to ale potkalo. Dlouhá rovinka, cedule 60 km/h a samozřejmě schovaný radar. Kuba si byl jistý, že určitě nejel rychleji, ale policajt už nás s vítězoslavným úsměvem odstavoval ke krajnici.
Naměřili mu 72 km/h. Začalo klasické marocké divadlo. Policajt vytáhl blok, mluvil o vysoké pokutě a tvářil se nekompromisně. Jenže Kuba zachoval chladnou hlavu. Místo peněženky vytáhl svůj policejní průkaz. Atmosféra se změnila během vteřiny. Z „přestupce“ byl najednou „kolega“. Policajt se rozzářil, pokuta šla okamžitě stranou a následovala debata o zbraních, technice a službě. Skončilo to společnou fotkou s celou hlídkou, výměnou nášivek a přáním šťastné cesty. Pokuta? 0 dirhamů. Tenhle moment nás provázel jako vtipný příběh až do konce expedice.
Pokračovali jsme směr Vysoký Atlas. Spát jsme šli ten večer „na divoko“. Našli jsme si flek v sadu s olivovníky, daleko od civilizace, kde nás rušilo jen cinkání stád v dálce.
Přes hřbet Atlasu až na práh Sahary
Zastávka na vrcholu průsmyku Tizi n’Tichka během naší cesty po Maroku.
Vysoký Atlas: Z průsmyku Tizi n’Tichka k filmovým kulisám
Ráno jsme vyrazili z našeho olivového háje přímo do mraků. Čekal nás legendární průsmyk Tizi n’Tichka, nejvýše položené silniční sedlo v Maroku (2 260 m n. m.). Cesta nahoru je nekonečný had serpentin, kde expediční Defendery funěly, ale statečně ukrajovaly výškové metry. Výhledy z vrcholu jsou brutální – na jedné straně ještě vidíte náznaky zeleně, na druhé se před vámi otevírá vyprahlý, rudý jih.
Místo abychom pokračovali po hlavní, odbočili jsme do nitra hor směr Telouet Kasbah.
Telouet: Zapomenutý palác „Lva z Atlasu“
Opuštěná krása Telouetu – dřívější sídlo mocného „pána Atlasu“ Thamiho El Glaoui.
Tohle místo je naprostý paradox. Zvenku vypadá jako hromada tajícího bláta a hroutící se zřícenina, u které si říkáte, jestli to má cenu. Ale jakmile vstoupíte dovnitř, spadne vám čelist. Je to bývalé sídlo Thamiho El Glaouiho, „Lva z Atlasu“, který ve 20. století kontroloval cesty karavan. Uvnitř najdete sály, které si nezadají s paláci v Marrákeši – neuvěřitelně jemné štuky (zellige), vyřezávané cedrové dřevo a mozaiky, které vypadají, jako by je dodělali včera. Je to tichý svědek nesmírného bohatství a následného pádu jednoho z nejmocnějších rodů Maroka.
Pokračovali jsme dál údolím Asif Ounila. Je to stará cesta karavan, která spojovala Saharu s Marrákešem. Cesta se kroutí podél říčky, která v suché krajině vytváří úzký pruh sytě zelené vegetace.
Kasbah Tamdakhte a berberská lekce přežití
Symbol Tamdakhte: čapí hnízda na vrcholcích staletých hliněných věží.
Další zastávka byla pevnost Kasbah du Glaoui de Tamdakhte, která kdysi sloužila i jako vězení. Tady nás místní průvodce vzal na “botanickou lekci” v místních zahradách. Učil nás rozeznávat stromy – fíky, datle, mandle – a vysvětloval, jak funguje zavlažování v tomhle nehostinném kraji. Nakonec nás všechny “vystajloval” – naučil nás vázat tradiční šátky na hlavu tak, jak to nosí Berbeři, abychom přežili prach a slunce. Samozřejmě nám je nejdříve “hezky po marocku” prodal. 😃
Ait Ben Haddou: Kde se natáčel Gladiátor a Hra o trůny
Legendární Aït Ben Haddou, místo, kde se natáčel Gladiátor i Hra o trůny.
Den jsme zakončili u této ikonické hliněné vesnice ksar Ait Ben Haddou. Pokud vám to tam přijde povědomé, tak proto, že se tu točil Gladiátor, Hra o trůny nebo Mumie. Ten pohled na zapadající slunce nad hradbami z nepálených cihel je prostě… Tten prostě musíte zažít.
Přes bránu pouště do prachu a kamení
Ráno jsme si nenechali ujít ten největší vizuální kýč – východ slunce nad Ait Ben Haddou. Vyšlápli jsme si na kopec nad tímhle hliněným městem a sledovali, jak se první paprsky opírají do zdí, které pamatují natáčení Gladiátora. Z téhle výšky máte celou pevnost jako na dlani a člověk až tady pochopí, proč si filmaři vybrali právě tohle místo. Je to v podstatě obří socha z hlíny zasazená do vyprahlé krajiny.
Zlatá hodinka v Aït Ben Haddou – pohled z hradeb na moderní část vesnice za vyschlým korytem řeky.
Jak smlouvat v Maroku a Agadézský kříž
Tradiční agadenský kříž, symbol berberských nomádů a ochranný amulet na cesty.
Cestou do města mě ale zlákal jeden zapadlý krámek s artefakty a šperky. Můj cíl byl jasný – Agadézský kříž (symbol Tuaregů, který slouží jako kompas a ochrana na cestách). Následovalo poctivých 15 minut marockého národního sportu: smlouvání.
Začali jsme na nesmyslné částce, následovalo několikrát „to je můj poslední návrh“, „moje děti nebudou mít co jíst“ a moje předstírané odchody z obchodu. Majitel byl profík, ale já se nenechal. Nakonec jsme si plácli na ceně, která byla přijatelná pro oba, a s pocitem vítězství jsem si odnášel svůj „pouštní kompas“. Jak se ukázalo o pár hodin později, tenhle symbolický kompas jsme potřebovali víc, než jsme si mysleli.
Agadézský kříž:
- Symbolika a funkce: Traduje se, že čtyři ramena kříže představují čtyři světové strany. Otec ho daroval synovi ve chvíli, kdy byl připraven vyrazit na svou první samostatnou cestu pouští. Doprovázel to slovy: „Dávám ti čtyři strany světa, protože nikdo neví, kde nakonec skončí tvá cesta.“ Pro info: Každá oáza v Nigeru a okolí měla svůj specifický tvar kříže (existuje jich 21 typů). Podle toho, co měl jezdec na krku, se hned vědělo, odkud pochází a ke kterému kmeni patří. Pro nás to byl symbolický talisman, náš vlastní „analogový GPS“, na okrasu. 😀
Syrová krása marocké polopouště pozorovaná z nejvyššího bodu ksaru Aït Ben Haddou.
Poté jsme se sbalili a profrčeli do Ouarzazate, kterému se právem říká „Brána pouště“. Město je centrem marockého filmového průmyslu a domovem slavných Atlas Studios. Bohužel, náš itinerář byl neúprosný a na hloubkovou prohlídku ateliérů, kde vznikal třeba Lawrence z Arábie, nebyl čas.
Náš navigátor Kuba č. 2 (shodou okolností vystudovaný zeměměřič!) se rozhodl, že hlavní tah je pro bábovky. „Blbě“ odbočil a my se najednou ocitli na trase, která na mapě vypadala jako čára, ale v reálu to byl brutální horský přejezd.
Offroad v Maroku: Skutečná „země nikoho“
V horách je vždy lepší jet ve dvou. Naše kolona na cestě do Merzougy.
Tady už asfalt definitivně prohrál svůj boj s přírodou. Cesta se změnila v úzkou stezku pro 4×4 plnou ostrého kamení, hlubokých koryt od bleskových povodní a jemného prachu, který se dral i skrz těsnění Defenderů. Stoupali jsme do sedel, kde výhledy braly dech a vykukovali rudé skály Atlasu a hluboká údolí, kde čas od času vykoukl shluk hliněných domečků splývajících s krajinou.
Místní „off-road“ v podání Berbera. Zatímco my zdoláváme hory v Land Roverech, on si vystačí s motorkou a úsměvem.
Cestou jsme potkávali děti v místech, kde byste nečekali nikoho. Žijí v totální izolaci a chudobě, ale s neuvěřitelnou energií. Měli jsme pro tyhle případy nakoupené zásoby sladkostí a drobností, které jsme jim rozdávali a snažili se pokecat (což vzhledem k jazykové bariéře nebylo lehké). Vidět tu radost z jedné čokolády byl silný moment, který vás rychle vrátí na zem a připomene vám, že se nemáte zase tak špatně.
Ticho, prach a monumentální hory. Cesta, která v člověku zanechá stopu.
I když nás Kuba „zatáhl do sraček“, nakonec jsme mu všichni děkovali. Tenhle offroadový úsek byl přesně to, co jsme od expedice chtěli. Žádní turisti, jen my, auta a hory. Večer jsme totálně zaprášení dorazili do Merzougy k Ibrahimovi, přímo na úpatí písečných dun Erg Šebbi.
