Proč právě Dánsko?
Fotografování jelenů mě láká každý rok. A nejde jen o samotné zvíře, které je sice majestátní, silné a zároveň plaché, ale i o atmosféru říje jako takové, kdy se lesy rozezní hlubokým troubením a ranní mlhy (když na ně máte štěstí :)) dodávají krajině až mystický nádech.
Rozhodl jsem se tedy spojit příjemné s užitečným a vyrazil do Dánska, konkrétně do Jægersborg Dyrehave, přírodní rezervace severně od Kodaně, která je známá nejen svou populací jelenů, ale i výjimečně přístupným prostředím pro fotografy. To ovšem neznamená, že můžete úplně všude, kam se vám zachce.
Technika, plánování a logistika
Cestu jsem plánoval s několikaměsíčním předstihem. Věděl jsem, kdy zhruba bude vrchol říje, a tak jsem si naplánoval čtyřdenní pobyt s cílem pokrýt jak ranní, tak večerní atmosféru. Ubytování jsem zvolil cca 10 minut jízdy vlakem od Jægersborg Dyrehave, což mi naprosto vyhovovalo (a kromě toho žádné jiné přijatelné ubytování blíže nebylo :)).
Co se týče techniky, šel jsem na jistotu:
Kdo mě zná, ví, že jsem z Canonu přešel na Sony již od modelu A7RIII, a od té doby se nic nezměnilo.
- Tělo: Full-frame bezzrcadlovka s výborným DR (Sony A7RV + Sony A9ii)
- Objektivy: v hlavní roli Sony 200-600, dále druhá generace Sony 70-200 2.8, Sony 16-35 2.8 a nakonec Sigma 24-70 2.8
- Stativ: Lehký karbonový
- Ostatní: Filtry – netřeba, zůstaly doma, zato jsem si přibalil náhradní baterie, pláštěnku na techniku a dobrou náladu i do deště. 🙂
Do parku jsem vstupoval pokaždé s pocitem očekávání. Někdy se hned u brány objevily první siluety jelenů, jindy jsem musel dlouho bloudit cestičkami, než jsem narazil na skupinu laní nebo osamělého samce. Právě to hledání a objevování bylo součástí kouzla – park je rozlehlý a zvířata se v něm pohybují svobodně.
Do parku jsem vždy dorazil ještě za tmy. Teplota ráno se pohybovala v rozmezí -2 až 3 °C, vlhkost vysoká, mlha hustá jako mléko. V ní se objevovaly postavy jelenů – pomalu se přesouvali mezi stromy a jejich troubení se neslo daleko. Louky u severní brány působily jako otevřené jeviště, rozprostírají se do dálky a mlha se držela nízko nad trávou. Atmosféra byla klidná, jen občas se
ozval hluboký tón, který připomínal, že říje je v plném proudu. Člověk měl pocit, že se ocitl v jiném světě, kde čas plyne pomaleji a kde příroda diktuje vlastní rytmus.
Když jsem se vydal hlouběji do parku, cesty se klikatily mezi starými duby. Musím rovnou říct, že tahle část má své kouzlo, ale jelena jsem tam zastihl jen jednou, bohužel. Ve stínu dubů jsem narazil na menší skupiny, které se držely stranou od hlavních cest. Ticho bylo přerušováno jen šustěním listí a občasným zpěvem ptáků. Procházel jsem pomalu, abych nenarušil jejich klid.
Na otevřených pláních se odehrávala jiná podívaná. Z dálky jsem slyšel nárazy parohů, duté a silné. Přiblížil jsem se opatrně, abych měl výhled. Bylo fascinující sledovat, jak se jeleni střetávají, jak si měří síly a jak se kolem nich drží laně. Souboje nebyly jen o síle, ale i o rituálu – o tom, kdo si zaslouží vést stádo a kdo poražený ustoupí.
Cesta směrem k loveckému zámečku Eremitáž nabídla jiný obraz. Krajina se tu mírně vlní, louky se střídají s lesními porosty a v dálce se tyčí silueta zámečku. Slunce zapadalo a krajina se barvila do zlatých tónů. Na jedné z cest jsem narazil na osamělého jelena, který stál klidně a díval se do dálky. A nakonec to byla i ta pověstná symbolická tečka za celou výpravou, protože jsem tam sním strávil skoro 30 minut, než se rozhodl ztratit v lese.
Výprava do Dyrehave byla pro mě nejen fotografickým zážitkem, ale i cestou k hlubšímu propojení s přírodou. Každá část parku nabídla jiný obraz – mlžné louky, staré duby, otevřené pláně. Všude jsem našel něco jedinečného. Pokud se sem vydáte, doporučuji dát si čas na prozkoumávání, nebát se sejít z hlavních cest a vnímat atmosféru, kterou podzimní Dánsko nabízí. Není to jen o jelenech, ale o celém prostředí, které vás ihned pohltí. Závěrem však musím dodat ještě jednu věc a to, že i přesto, že po přečtení tohoto textu se může zdát jak úžasné, krásné a klidné místo to je, tak tomu tak bohužel není. Tím důvodem je hlavně celkem frekventovaný pohyb lidí v parku. Ať už se jedná o rodiny na procházce nebo sportující jedince, lidí bylo opravdu hodně. Každopádně myslím, že v roce 2026 se do Dánska vydám znovu.
Postprocessing
Fotky jsem upravoval v 16bitovém TIFF workflow, s důrazem na zachování přirozených barev a jemných přechodů. Ten, kdo zná mou práci, potažmo mě, tak ví, že stále zastávám názor, že fotografie zvířat by měla být prostě přirozená, bez nadměrných zásahů v rámci postprocesu, tak aby byla zachována autenticita daného momentu. Toto se v dnešní době bohužel vytrácí – můžeme to nazvat třeba dobou „filtrovou“. 🙂
