Směr Fés: Přes “Švýcarsko” k drzým makakům
Čekal nás dlouhý přesun přes Er-Rachidii a údolí řeky Ziz, kde se krajina začala dramaticky měnit. Oranžový písek a rudé kamení vystřídala šedá skála a postupně se objevovaly první náznaky horských lesů. Stoupali jsme do pohoří Střední Atlas a teplota začala prudce klesat.
Cedrové lesy a opičí gang
Divoký makak v pohoří Atlas
Nezdržovali jsme se ale dlouho a vyrazili jsme do okolních cedrových lesů v národním parku. Tyhle cedry jsou obrovské, tisícileté stromy, které vytvářejí stín, o kterém se nám na Sahaře ani nesnilo. Hlavním cílem ale byli Magoti bezocasí (makaci).
Tyhle opice jsou v lese u Azrou naprostými pány situace. Nejsou to žádná plachá zvířata, ale drzí profíci, kteří moc dobře vědí, že turisté = jídlo. Sotva jsme s Defendery zastavili, už nám skákali po kapotě a kontrolovali, jestli jsme jim něco nepřivezli. Sledovat tyhle „opičí gangy“, jak se prohánějí nejen po zemi, ale i v korunách prastarých cedrů, bylo skvělé zpestření a vtipný kontrast k té vážné a drsné poušti, kterou jsme právě opustili.
Kulturní šok v Ifránu
Po „opičí vložce“ jsme dorazili do samotného Ifránu, kde jsme měli domluvené ubytování. Tohle město nám vyrazilo dech, protože v Maroku působí jako pěst na oko. Najednou zmizely hliněné kasby, prach a chaos. Místo nich se objevily domy se šikmými špičatými střechami (aby z nich mohl v zimě klouzat sníh), perfektně střižené trávníky a čisté široké ulice.
Vypadá to tam přesně jako v Alpách, proto se městu říká „Marocké Švýcarsko“. Byl to totální surrealismus – předchozí noc jsme spali v dunách v písku a teď jsme se procházeli městečkem, které vypadalo jako švýcarský Davos. Konečně jsme si dali vysněnou horkou sprchu a spláchli ze sebe Saharu. I když jsme se vydrbali dočista, věděli jsme, že ten jemný saharský písek s námi v autech a spacácích pojede jako suvenýr domů ještě hodně dlouho.
Fes: Středověké bludiště, kde i GPS pláče
Život v marocké medině
Ráno jsme si užili „evropskou“ snídani v Ifránu a po krátkém přejezdu nás čekal návrat do té pravé marocké historie – Fes. Jestli byla Casablanca dopravní punk, tak Fes je brána do úplně jiného století.
Vrhli jsme se přímo do útrob Fes el-Bali – nejstarší a největší mediny na světě (UNESCO). Tady začíná ta pravá zkouška orientačního smyslu a psychické odolnosti.
- 9 000 uliček: Ve Fesu neexistují auta. Uličky jsou tak úzké, že jimi projde jen člověk nebo osel naložený zbožím (a musíte si dávat bacha, aby vás ten osel nepřimáčkl ke zdi). Je to největší městská zóna bez aut na světě. Tady vám nepomůže ani Google Maps, ani náš navigátor Kuba – GPS signál se mezi těmi vysokými zdmi a úzkými průlezy prostě ztratí a vy se dřív nebo později ztratíte taky.
- Koželužny Chouara:
Koželužny Chouara: Středověká alchymie v srdci Fesu
Koželužny Chouara nejsou jen turistickou atrakcí, je to fungující fabrika pod širým nebem, která v této podobě funguje už od založení města v 9. století (současná podoba je z 11. století). Je to jeden z posledních příkladů tradičního průmyslu, který nebyl převálcován moderní chemií.
Medina Fes a koželužny Chouara
Proces, ze kterého tuhne krev (a nos): Celý cyklus trvá několik týdnů a je to neuvěřitelná dřina:
- Vápno a holubí trus: Kůže se nejdříve na několik dní namáčejí do bílých kádí se směsí vápna a holubího trusu. Proč ten trus? Obsahuje enzymy a čpavek, které kůži zbaví zbytků masa a srsti, ale hlavně ji neuvěřitelně změkčí. Bez toho by kůže byla tvrdá jako prkno a nešla by barvit.
- Lidské hnětení: Koželuhové stojí v kádích a bosýma nohama kůže hodiny a hodiny „prošlapávají“ (podobně jako se dřív šlapalo víno), aby roztok pronikl hluboko do struktury.
- Barvení: Poté se kůže přesouvají do barevných kádí. Tady se používají výhradně přírodní ingredience.
Jak je to s těmi barvami?
- Žlutá: Ta nejdražší. Používá se šafrán (proto jsou žluté kožené výrobky, jako třeba tradiční boty babouche, nejcennější). Někdy se používá i slupka z granátového jablka pro jiný odstín.
- Červená: Získává se z máků (vlčí mák) nebo z kůry granátovníku.
- Hnědrá: Ta je nejčastější a vyrábí se z cedrového dřeva nebo kůry z mimózy.
- Zelená: Získává se z máty nebo divoké vojtěšky.
- Modrá: Používá se indigo, které se dováží z pouštních oblastí.
Koželužny Chouara ve Fesu
Historická zajímavost: Věděli jste, že termín „marokén“ (označení pro jemnou, kvalitní kozí kůži) pochází právě odtud? Ve středověku byl Fes největším exportérem kůže do celé Evropy. Marocká kůže byla tak ceněná, že se z ní v renesanci vázaly ty nejdražší knihy v knihovnách králů a papežů.
Stát tam na terase s trsem máty u nosu a sledovat tuhle dřinu, je jako dívat se na živou ilustraci z kroniky z roku 1200. Je to drsné, smradlavé, ale fascinující svědectví o tom, že některé věci se prostě stroji nahradit nedají.
V koželužnách ve Fesu se zpracovává v podstatě všechno, co má čtyři nohy a v Maroku se to chová nebo používá k obživě. Každý druh kůže má své specifické vlastnosti a určení, což se odráží i na finální ceně výrobku.
- Ovčí kůže: Nejčastější materiál. Je měkká a poddajná, ideální na bundy, rukavice nebo jemné tašky.
- Kozí kůže: Velmi odolná a pevná. Právě z ní se vyrábí ten slavný „marokén“. Používá se na ty nejkvalitnější kabelky a vazby knih.
- Hovězí kůže: Silná a těžká. Vyrábějí se z ní hlavně boty, pásky, cestovní kufry nebo nábytkové potahy (taburety).
- Velbloudí kůže: To je místní specialita. Je extrémně pevná (pevnější než hovězí) a má specifickou, hrubší texturu. Často se z ní dělají batohy a boty, které mají vydržet „věčnost“.
Po intenzivním zážitku ve Fesu už nás čekala závěrečná etapa naší marocké expedice. Z historického chaosu mediny jsme zamířili přímo na sever, k pobřeží, kde se kruh naší cesty pomalu uzavíral.
Cesta do Meknesu: Když Defender začne značkovat území
Z Fésu jsme zamířili na sever, ale technika si řekla o pozornost. Jak se říká – Defender se nekazí, on jen vyžaduje pozornost v tu nejmíň vhodnou chvíli. Někde v dunách, v tom největším terénu a horku, jsme prodřeli gumovou hadičku chladiče. Provizorní oprava uprostřed pustiny nás sice zachránila, ale dostačující to úplně nebylo. První zastávka v civilizaci tedy nebyla památka, ale místní servis. Mechanici v Maroku jsou sice kouzelníci, ale my jsme potřebovali jistotu na zbytek cesty, tak jsme to dali do kupy, jak nejlíp to šlo, a pokračovali směr Meknes.
Domácí pohostinnost a lekce marockého bydlení
V Meknesu jsme našli ubytování u jedné neuvěřitelně sympatické rodiny. Tohle bylo to pravé Maroko – ne hotelový anonym, ale sdílení domova. Celý večer jsme proseděli s nimi. Vyprávěli nám o historii města, ale hlavně o tom, jak to u nich chodí.
- Společenské prostory: Vysvětlili nám, jak funguje marocký dům – proč jsou salony tak obrovské a plné polštářů (slouží pro širokou rodinu a hosty, je to srdce domu) a jaké zvyky se tam dodržovaly dřív. Dostali jsme od nich tipy na místa v okolí, která v průvodcích nenajdete, a s pocitem, že jsme víc hosté než turisté, jsme šli na krátký večerní průzkum a poté spát.
Meknes: Rychlovka u sultána
Druhý den jsme vyrazili do města, ale museli jsme to vzít „v poklusu“, protože nás čekal ještě pořádný kus cesty.
- Mauzoleum Moulay Ismail: Tenhle chlapík byl v 17. století marocký sultán (a pěkný drsňák, říkalo se mu Krvavý sultán, protože prý nechal popravit tisíce lidí a měl stovky dětí). Ale hrobku si nechal postavit neskutečnou. I když o něm člověk předtím nic nevěděl, ta výzdoba nás uzemnila. Mozaiky, štuky, mramor..
- Bab Mansour (v rekonstrukci): Chtěli jsme vidět tu slavnou obří bránu do královské části města, ale osud a marocký památkový úřad byli proti. Celá brána byla pod lešením a plachtou. Tak jsem si udělal aspoň „fotku fotky“ na tom lešení, abychom měli důkaz, že jsme tam byli.
Interiér Mauzolea Moulay Ismail
Při odjezdu z města jsme si ještě vyjeli na vyhlídku, odkud byla celá medina Meknesu jako na dlani, a pak už jsme stočili Defendery směr severní pohoří Rif.
Vyhlídka na město Meknes
Chefchaouen: Modrá tečka na závěr
Do Chefchaouenu jsme dorazili až docela pozdě večer. Tohle město je unikát – skoro všechno v medině je natřeno na modro (prý to dřív dělali židovští uprchlíci, aby barva připomínala nebe a Boha, dneska je to hlavně magnet na turisty).
Ikonická ulička v Chefchaouenu
Dali jsme večerní procházku těmi modrými uličkami, které ve světle lamp vypadají úplně snově. Dali jsme si jídlo, dokoupili poslední dárky pro rodiny a suvenýry pro sebe a u toho začali pomalu plánovat cestu zpět. Afrika se s námi loučila v modrých barvách a my už jsme věděli, že se nám na trajekt bude nastupovat hodně těžko.
Večerní trhy v Chefchaouenu
