Směr Fés: Přes “Švýcarsko” k drzým makakům

Čekal nás dlouhý přesun přes Er-Rachidii a údolí řeky Ziz, kde se krajina začala dramaticky měnit. Oranžový písek a rudé kamení vystřídala šedá skála a postupně se objevovaly první náznaky horských lesů. Stoupali jsme do pohoří Střední Atlas a teplota začala prudce klesat.

Cedrové lesy a opičí gang

Divoký makak v pohoří Atlas

Nezdržovali jsme se ale dlouho a vyrazili jsme do okolních cedrových lesů v národním parku. Tyhle cedry jsou obrovské, tisícileté stromy, které vytvářejí stín, o kterém se nám na Sahaře ani nesnilo. Hlavním cílem ale byli Magoti bezocasí (makaci).

Tyhle opice jsou v lese u Azrou naprostými pány situace. Nejsou to žádná plachá zvířata, ale drzí profíci, kteří moc dobře vědí, že turisté = jídlo. Sotva jsme s Defendery zastavili, už nám skákali po kapotě a kontrolovali, jestli jsme jim něco nepřivezli. Sledovat tyhle „opičí gangy“, jak se prohánějí nejen po zemi, ale i v korunách prastarých cedrů, bylo skvělé zpestření a vtipný kontrast k té vážné a drsné poušti, kterou jsme právě opustili.

Kulturní šok v Ifránu

Po „opičí vložce“ jsme dorazili do samotného Ifránu, kde jsme měli domluvené ubytování. Tohle město nám vyrazilo dech, protože v Maroku působí jako pěst na oko. Najednou zmizely hliněné kasby, prach a chaos. Místo nich se objevily domy se šikmými špičatými střechami (aby z nich mohl v zimě klouzat sníh), perfektně střižené trávníky a čisté široké ulice.

Vypadá to tam přesně jako v Alpách, proto se městu říká „Marocké Švýcarsko“. Byl to totální surrealismus – předchozí noc jsme spali v dunách v písku a teď jsme se procházeli městečkem, které vypadalo jako švýcarský Davos. Konečně jsme si dali vysněnou horkou sprchu a spláchli ze sebe Saharu. I když jsme se vydrbali dočista, věděli jsme, že ten jemný saharský písek s námi v autech a spacácích pojede jako suvenýr domů ještě hodně dlouho.

Fes: Středověké bludiště, kde i GPS pláče

Život v marocké medině

Ráno jsme si užili „evropskou“ snídani v Ifránu a po krátkém přejezdu nás čekal návrat do té pravé marocké historie – Fes. Jestli byla Casablanca dopravní punk, tak Fes je brána do úplně jiného století.

Vrhli jsme se přímo do útrob Fes el-Bali – nejstarší a největší mediny na světě (UNESCO). Tady začíná ta pravá zkouška orientačního smyslu a psychické odolnosti.

• 9 000 uliček: Ve Fesu neexistují auta. Uličky jsou tak úzké, že jimi projde jen člověk nebo osel naložený zbožím (a musíte si dávat bacha, aby vás ten osel nepřimáčkl ke zdi). Je to největší městská zóna bez aut na světě. Tady vám nepomůže ani Google Maps, ani náš navigátor Kuba – GPS signál se mezi těmi vysokými zdmi a úzkými průlezy prostě ztratí a vy se dřív nebo později ztratíte taky.
• Koželužny Chouara: 

Koželužny Chouara: Středověká alchymie v srdci Fesu

Koželužny Chouara nejsou jen turistickou atrakcí, je to fungující fabrika pod širým nebem, která v této podobě funguje už od založení města v 9. století (současná podoba je z 11. století). Je to jeden z posledních příkladů tradičního průmyslu, který nebyl převálcován moderní chemií.

Medina Fes a koželužny Chouara

Proces, ze kterého tuhne krev (a nos): Celý cyklus trvá několik týdnů a je to neuvěřitelná dřina:

1. Vápno a holubí trus: Kůže se nejdříve na několik dní namáčejí do bílých kádí se směsí vápna a holubího trusu. Proč ten trus? Obsahuje enzymy a čpavek, které kůži zbaví zbytků masa a srsti, ale hlavně ji neuvěřitelně změkčí. Bez toho by kůže byla tvrdá jako prkno a nešla by barvit.
2. Lidské hnětení: Koželuhové stojí v kádích a bosýma nohama kůže hodiny a hodiny „prošlapávají“ (podobně jako se dřív šlapalo víno), aby roztok pronikl hluboko do struktury.
3. Barvení: Poté se kůže přesouvají do barevných kádí. Tady se používají výhradně přírodní ingredience.

Jak je to s těmi barvami?

• Žlutá: Ta nejdražší. Používá se šafrán (proto jsou žluté kožené výrobky, jako třeba tradiční boty babouche, nejcennější). Někdy se používá i slupka z granátového jablka pro jiný odstín.
• Červená: Získává se z máků (vlčí mák) nebo z kůry granátovníku.
• Hnědrá: Ta je nejčastější a vyrábí se z cedrového dřeva nebo kůry z mimózy.
• Zelená: Získává se z máty nebo divoké vojtěšky.
• Modrá: Používá se indigo, které se dováží z pouštních oblastí.

Koželužny Chouara ve Fesu

Historická zajímavost: Věděli jste, že termín „marokén“ (označení pro jemnou, kvalitní kozí kůži) pochází právě odtud? Ve středověku byl Fes největším exportérem kůže do celé Evropy. Marocká kůže byla tak ceněná, že se z ní v renesanci vázaly ty nejdražší knihy v knihovnách králů a papežů.

Stát tam na terase s trsem máty u nosu a sledovat tuhle dřinu, je jako dívat se na živou ilustraci z kroniky z roku 1200. Je to drsné, smradlavé, ale fascinující svědectví o tom, že některé věci se prostě stroji nahradit nedají.

V koželužnách ve Fesu se zpracovává v podstatě všechno, co má čtyři nohy a v Maroku se to chová nebo používá k obživě. Každý druh kůže má své specifické vlastnosti a určení, což se odráží i na finální ceně výrobku.

• Ovčí kůže: Nejčastější materiál. Je měkká a poddajná, ideální na bundy, rukavice nebo jemné tašky.
• Kozí kůže: Velmi odolná a pevná. Právě z ní se vyrábí ten slavný „marokén“. Používá se na ty nejkvalitnější kabelky a vazby knih.
• Hovězí kůže: Silná a těžká. Vyrábějí se z ní hlavně boty, pásky, cestovní kufry nebo nábytkové potahy (taburety).
• Velbloudí kůže: To je místní specialita. Je extrémně pevná (pevnější než hovězí) a má specifickou, hrubší texturu. Často se z ní dělají batohy a boty, které mají vydržet „věčnost“.

Po intenzivním zážitku ve Fesu už nás čekala závěrečná etapa naší marocké expedice. Z historického chaosu mediny jsme zamířili přímo na sever, k pobřeží, kde se kruh naší cesty pomalu uzavíral.

Cesta do Meknesu: Když Defender začne značkovat území

Z Fésu jsme zamířili na sever, ale technika si řekla o pozornost. Jak se říká – Defender se nekazí, on jen vyžaduje pozornost v tu nejmíň vhodnou chvíli. Někde v dunách, v tom největším terénu a horku, jsme prodřeli gumovou hadičku chladiče. Provizorní oprava uprostřed pustiny nás sice zachránila, ale dostačující to úplně nebylo. První zastávka v civilizaci tedy nebyla památka, ale místní servis. Mechanici v Maroku jsou sice kouzelníci, ale my jsme potřebovali jistotu na zbytek cesty, tak jsme to dali do kupy, jak nejlíp to šlo, a pokračovali směr Meknes.

Domácí pohostinnost a lekce marockého bydlení

V Meknesu jsme našli ubytování u jedné neuvěřitelně sympatické rodiny. Tohle bylo to pravé Maroko – ne hotelový anonym, ale sdílení domova. Celý večer jsme proseděli s nimi. Vyprávěli nám o historii města, ale hlavně o tom, jak to u nich chodí.

• Společenské prostory: Vysvětlili nám, jak funguje marocký dům – proč jsou salony tak obrovské a plné polštářů (slouží pro širokou rodinu a hosty, je to srdce domu) a jaké zvyky se tam dodržovaly dřív. Dostali jsme od nich tipy na místa v okolí, která v průvodcích nenajdete, a s pocitem, že jsme víc hosté než turisté, jsme šli na krátký večerní průzkum a poté spát.

Meknes: Rychlovka u sultána

Druhý den jsme vyrazili do města, ale museli jsme to vzít „v poklusu“, protože nás čekal ještě pořádný kus cesty.

• Mauzoleum Moulay Ismail: Tenhle chlapík byl v 17. století marocký sultán (a pěkný drsňák, říkalo se mu Krvavý sultán, protože prý nechal popravit tisíce lidí a měl stovky dětí). Ale hrobku si nechal postavit neskutečnou. I když o něm člověk předtím nic nevěděl, ta výzdoba nás uzemnila. Mozaiky, štuky, mramor..
• Bab Mansour (v rekonstrukci): Chtěli jsme vidět tu slavnou obří bránu do královské části města, ale osud a marocký památkový úřad byli proti. Celá brána byla pod lešením a plachtou. Tak jsem si udělal aspoň „fotku fotky“ na tom lešení, abychom měli důkaz, že jsme tam byli.

Interiér Mauzolea Moulay Ismail

Při odjezdu z města jsme si ještě vyjeli na vyhlídku, odkud byla celá medina Meknesu jako na dlani, a pak už jsme stočili Defendery směr severní pohoří Rif.

Vyhlídka na město Meknes

Chefchaouen: Modrá tečka na závěr

Do Chefchaouenu jsme dorazili až docela pozdě večer. Tohle město je unikát – skoro všechno v medině je natřeno na modro (prý to dřív dělali židovští uprchlíci, aby barva připomínala nebe a Boha, dneska je to hlavně magnet na turisty).

Ikonická ulička v Chefchaouenu

Dali jsme večerní procházku těmi modrými uličkami, které ve světle lamp vypadají úplně snově. Dali jsme si jídlo, dokoupili poslední dárky pro rodiny a suvenýry pro sebe a u toho začali pomalu plánovat cestu zpět. Afrika se s námi loučila v modrých barvách a my už jsme věděli, že se nám na trajekt bude nastupovat hodně těžko.

Večerní trhy v Chefchaouenu

Pokračování zde. Třetí část o Maroku zde. 🙂

Merzouga a duny Erg Chebbi: Brána do marocké Sahary po stopách Dakaru

Po náročném offroad přejezdu z Mikbi jsme večer konečně dorazili do Merzougy. Tohle místo je fascinující, je to v podstatě poslední výspa civilizace před písečnými dunami Erg Chebbi, které se táhnou až k alžírským hranicím. Ubytovali jsme se u Ibrahima a večer strávili přesně tak, jak se na unavené cestovatele sluší: ve společné místnosti u tradičního mátového čaje.

Land Rover Defender – Písečné duny Merzouga

Historie Merzougy: Od karavan z Timbuktu po offroad výpravy

Ibrahim nám vyprávěl o bohaté historii. Merzouga byla kdysi klíčovou zastávkou pro karavany putující z Timbuktu. Samotné duny Erg Chebbi (často hledané jako Erg Šebbi) vznikly nánosem písku, který sem po tisíciletí přinášely větry od východu. Zajímavostí je, že pod stovkami metrů písku se skrývají obrovské zásoby podzemní vody, díky kterým zdejší oázy stále vzkvétají. Probrali jsme strategii na další den. Ibrahim se ujal role našeho průvodce a slíbil nám trasu po stopách Rallye Dakar, na kterou jen tak nezapomeneme.

Offroad výprava do Merzougy: Po stopách Rally Paříž-Dakar a noc v dunách Sahary

Duny Erg Chebbi – Merzouga, Maroko

Ráno nás v Merzouze probudilo ticho – naprosté ticho, takové existuje asi jen na okraji pouště. Před námi se tyčily oranžové stěny dun Erg Chebbi, dosahující výšky až 150 metrů. Bylo nám jasné, že s našimi plně naloženými Defendery to nebude jen tak nějaká projížďka po pláži. Příprava začala “odfukováním”. Aby naše třímetráková monstra nezůstala na místě hned při prvním vjezdu do písku. Poté nakoupit zásoby v místním krámku plus nějaké dobroty pro místní děti. Ibrahim nás vytáhl na trasu, která částečně kopírovala úseky legendární Rally Paříž-Dakar.

Po stopách legendární Rally Paříž-Dakar

Ano, je to skutečně tak. Právě oblast kolem Merzougy, Erfoudu a Zagory byla po léta klíčovým hřištěm Dakaru, než se rally přesunula do Jižní Ameriky a později do Saúdské Arábie. Jeli jsme po rychlých šotolinových úsecích i zrádných dunách, kde dříve testovali své schopnosti ti nejlepší piloti světa. 

Trasa Paříž-Dakar – Merzouga, Maroko

Oběd pod akáciemi v poušti

Oběd jsme si udělali stylově. Ráno jsme v místním krámku v Merzouze nakoupili čerstvé suroviny, chleba a ovoce. V poledním žáru jsme našli skupinu osamocených stromů v poušti (akácie), které poskytovaly aspoň trochu stínu, a tam jsme si udělali piknik. 

Setkání v Merzouze

Život v prachu: Doly M’Fis a Město duchů

Cesta ale nebyla jen o závodění. Zastavili jsme se v hloubi pouště u jedné rodiny v jejich skromném obydlí. Ibrahim nám překládal příběh ženy, která se stará o tři děti, zatímco její manžel každé ráno vyráží kilometry daleko do pustiny pást ovce. Je to drsný život, voda je vzácnost (zároveň vám místní řeknou, že je všude), stín luxus. Přesto nás pohostili čajem s typickou marockou pohostinností.

Další zastávkou byly Doly M’Fis a přilehlé Ghost Town (Město duchů).

Ruční těžba v extrémních podmínkách

Opuštěné doly M’Fis – Merzouga, Maroko

M’Fis: Jsou to opuštěné doly na baryt a olovo, které dříve provozovali Francouzi. Dnes v nich v nelidských podmínkách stále pracují někteří místní. Pohled do hlubokých šachet uprostřed ničeho je mrazivý.

Panorama u dolů M’Fis – Merzouga

Město duchů: Stíny koloniální éry

Ghost Town: Kolem dolů leží rozpadlé hliněné domky, kde dříve žili horníci a vojáci. Dnes je to jen prach a stíny, které připomínají koloniální éru.

M’Fis je oficiálně opuštěným dolem z dob francouzského protektorátu (těžba byla ukončena v roce 1956), těžba tam v omezené a neoficiální míře stále probíhá. 

Zde jsou podrobnosti o současném stavu a podmínkách:

• Artisanalní těžba: Po odchodu Francouzů, kteří s sebou vzali těžkou techniku, se někteří místní Berbeři pokusili v těžbě pokračovat. Dodnes zde můžete potkat horníky, kteří ručně a bez moderního vybavení těží baryt a galenit (olověnou rudu pro výrobu kohl).
• Podmínky: Práce probíhá ve velmi nebezpečných podmínkách. Horníci sestupují do ručně hloubených šachet, které mohou dosahovat hloubky 30 až 50 metrů. Často pracují pouze s jednoduchým nářadím, bez jištění nebo odpovídající ventilace.
• Prodej minerálů: Tito lidé jsou obvykle ti stejní, kteří vám při návštěvě nabídnou krystaly nebo fosilie. Prodej turistům je pro ně často důležitějším zdrojem příjmu než samotná těžba surovin.

Zkameněliny v Merzouze: Když Saharu pokrývalo moře

Ibrahim nás také upozornil na jeden unikát Merzougy, zkameněliny. Před 350 miliony let (v období devonu) bylo tohle místo dnem oceánu. Dnes tu v kamenech najdete zkamenělé trilobity, amonity a dokonce i zuby pravěkých žraloků nebo dinosauřích spinosaurů. Je to největší „přírodní muzeum“ zkamenělin na světě. Stačí kopnout do kamene a držíte v ruce historii planety.

Karavana velbloudů – Erg Chebbi

Večer jsme se vrátili k Ibrahimovi. Vyčerpaní, zaprášení, ale s pocitem, že jsme se Sahary aspoň trochu dotkli. Následovala už zmíněná slivovice, berberské bubny pod hvězdnou oblohou a debata o tom, že se nám z toho písku vlastně vůbec nechce zpátky do civilizace.

Západ slunce a noc v dunách Erg Chebbi

Off-road v dunách Erg Chebbi – Merzouga

Po návratu z celodenního tripu s “prvním” Ibrahimem jsme si sbalili věci a rozhodli se pro vrcholný zážitek. Noc přímo v dunách. Vyrazili jsme znovu do písku a našli si dokonalý “bejvák” v údolí sevřeném mezi dvěma obřími dunami. Zaparkovali jsme Land Rover Defendery, vyškrábali se na vrcholky a sledovali, jak slunce barví Saharu do ruda.

Při sestupu zpět k autům se ze tmy a písku vynořil místňák na motorce. Objížděl turisty a zkoušel nabízet suvenýry. Zastavil u nás a začal klasický kolotoč: nabízel, smlouval, zkoušel něco vyměnit. Odolali jsme všemu, dokud nepadla otázka na alkohol. Na naši upřímnou odpověď, že něco máme, se mu rozzářily oči a bylo po obchodování. Začalo přátelství. 😄Tenhle chlapík se jmenoval (jak jinak) taky Ibrahim.

Noční lekce teologie a Mléčná dráha nad Saharou

S Ibrahimem jsme si plácli na to, že nám večer přiveze dřevo na oheň a udělá pravý pouštní čaj. Jak slíbil, tak udělal. Seděli jsme uprostřed dun u ohně a Ibrahim se ukázal jako skvělý společník. Když přišla řeč na pití, namíchali jsme mu Havanu s colou a on si poroučel pořádné panáky. S potutelným úsměvem nám vysvětlil marockou teologii: „Přes den nemůžeme, to Alláh vidí všechno. Ale v noci, když už spí, tak se dolů nedívá…“ 😄

Expediční kemp v dunách – Merzouga

Večer to byl naprosto magický. Nad námi se rozprostřela Mléčná dráha v takové intenzitě, že to vypadalo jako svítící prach. Vzduchem sice chvíli létal nepříjemný jemný písek, který nám vlezl úplně všude, ale pak se vítr utišil a zůstalo jen teplo ohně a nekonečné ticho. Spaní venku bylo v pohodě, i když k ránu teplota spadla tak prudce, že i spacák měl co dělat. Probudil jsem se s pískem mezi zuby a plným spacákem “suvenýrů” z duny, ale ten ranní východ slunce přímo z postele za to stál.

Erg Chebbi při svítání – Merzouga

Oáza snů a cesta „necestou“ podle Ibrahima

U snídaně jsme s „druhým“ Ibrahimem domluvili, že nás vyvede z Merzougy svou vlastní trasou. Slíbil nám, že uvidíme věci, kam se běžný turista s džípem nepodívá a kde davy končí. A nelhal. Vyrazili jsme z Tisserdmine a místo abychom se drželi zajetých kolejí, stočili jsme Defendery do vnitrozemí.

Expedice Maroko – Odraz v oáze

To, co následovalo na těch zhruba 80 kilometrech trasy, byla největší pecka celého tripu. Ibrahim nás protáhl terénem, který byl kombinací šotoliny, vyschlých řečišť a prachu. Byla to ta pravá „hamada“, nekonečná kamenitá poušť, která prověřila každý čep a tlumič našich aut. Ale pak přišel ten šok.

Fata morgana v reálu

Uprostřed totální, vyprahlé pustiny se najednou zjevila neuvěřitelná zeleň. Dorazili jsme k oáze, kterou jsem znal jen z dobrodružných knížek nebo filmů. Stovky sytě zelených palem se tísnily v úzkém údolí a uprostřed nich tekl potůček s křišťálovou, ledovou vodou. Tady nešlo nezastavit. Umýt si obličej od saharského prachu v ledové vodě uprostřed ničeho, to byl moment absolutního štěstí. Ten kontrast mezi rudým kamením a touhle oázou byl tak silný, že jsme jen tiše stáli a nasávali tu energii.

Land Rovery v oáze – Trasa Tisserdmine do Erfoud

Přes Erfoud zpět do civilizace

Pokračovali jsme dál trasou přes Erfoud – město proslulé těžbou zkamenělin a pár km za ním jsme se definitivně napojili na asfalt. Tady naše společná cesta s Ibrahimem skončila. Poděkovali jsme mu za tenhle neuvěřitelný zážitek, vysadili ho u silnice, odkud mu jel autobus zpět domů, a my jsme definitivně stočili čumáky Defenderů na sever.

Pokračování zde. Druhá část o Maroku zde. 🙂

Maroko v Defenderu: Z Casablanky přes Essaouiru až do hor Atlasu a na práh Sahary

Hledáte tipy na roadtrip po Maroku? Naše expedice začala zostra. Ráno jsme vyrazili z Casablanky směrem na jih. Čím dál jsme byli od hlavních metropolí, tím víc Maroko dostávalo ten správný “marocký vibe”– silnice začaly připomínat polňačky a doprava se změnila v kreativní chaos, kde má přednost ten odvážnější.

Al-Džadída a portugalské dědictví na seznamu UNESCO

Naší první zastávkou byla Al-Džadída (El Jadida). Tohle město je unikátní svou Cité Portugaise, opevněným starým městem, které tu po sobě zanechali Portugalci v 16. století. Prošli jsme skrze majestátní hradby, které jsou na seznamu UNESCO, a zamířili k proslulému portugalskému vodojemu. Bohužel, památka byla v rekonstrukci, takže jsme se dovnitř nedostali.

Náladu nám ale spravila procházka po hradbách s výhledem na oceán a vstupní brána Porta da Ribeira, která dříve sloužila k vykládání zboží přímo z lodí. Atmosféra tu byla neskutečně autentická – dotěrní prodejci, kteří vám chtějí vnutit i to, co nepotřebujete, vůně moře a místní děcka dovádějící na hradbách. Na oběd jsme zapadli do jedné z místních restaurací. Poté jsme profrčeli městem Safi, které je vyhlášené marockou keramikou, a pokračovali dál po pobřeží.

As-Savíra (Essaouira): Větrné město a offroadový křest

Večerní příjezd do As-Savíry (Essaouira) nás okamžitě pohltil svou uvolněnou, skoro až uměleckou atmosférou. Tohle město je úplně jiné než zbytek Maroka – je čistší, vzdušnější a díky neustálému větru z Atlantiku (kterému místní říkají „Alizé“) tu není to úmorné vedro. Ubytovali jsme se a vyrazili na večerní průzkum.

Co vidět v medině a noční hradby Essaouiry

Procházeli jsme se úzkými uličkami mediny, kde se nachází ty nejbarevnější trhy. I když už prodejci pomalu balili, ta směs vůní dřeva z tújí (thuya – tradiční marocké dřevo), kůže a čaje byla omamná. Naše kroky vedly skrze bránu Bab Doukala, což je jedna z hlavních tepen do starého města. Od ní jsme se ponořili do uliček, které jsou v noci magicky nasvícené. V jedné z nich jsme potkali jednoho domorodce, který z dálky vypadal, jako když jde mumie. 😀 Prošli jsme kolem Horloge d’Essaouira – ikonických městských hodin, které nechal postavit maršál Lyautey v roce 1912. Jsou symbolem francouzského vlivu a dělí město na starou a novou část.

Mezi hlavní zajímavosti patří:

• Trhy a Place du Marché aux Grains: Narazili jsme na tu úžasnou ulici s trhy (Avenue Zerktouni), kde to žije i po setmění. Prodejci koření, látek a vyhlášeného dřeva z tújí (pískovcově vonící dřevo s unikátní kresbou). Došli jsme až na „obilný trh“, kde se dříve vážilo a prodávalo zrno, dnes je to spíš místo pro relax a kávu.
• Bab El Mechouar: Brána, která vás dovede přímo k vládním budovám a k hlavnímu společenskému centru – Place Moulay Hassan. Tohle náměstí je obrovské, lemované kavárnami a je to nejlepší místo na „people watching“.
• Skala de la Kasbah: Noční procházka po dělostřelecké hradbě. Tyhle hradby navrhl v 18. století francouzský inženýr Théodore Cornut ve stylu Vaubanových pevností. Jsou tu desítky bronzových kanónů odlitých ve Španělsku, které míří přímo na vlny Atlantiku.

Ranní rybí trh v přístavu Port of Essaouira

Druhý den ráno jsme se vydali k přístavu Port of Essaouira. Tohle je místo pro silné nátury. U brány Bab El Marsa(mimochodem je nad ní vytesaný znak sultána) se odehrává neuvěřitelné divadlo – desítky modrých dřevěných loděk vykládají tuny ryb, racci řvou jako o život a zkouší si ukrást svou kořist, když rybáři přímo na zemi porcují své úlovky. Prohlédli jsme si Sqala du Port s ikonickou dělostřeleckou baterií a věží Borj El Barmil, odkud je ten nejlepší výhled na hradby Skala de la Kasbah. Tenhle přístavní rybí trh je fascinující místo, kde se čas zastavil před stovkami let.

Offroad v písku a zřícenina Dar Sultan

Po sbalení všech věcí jsme vyjeli k nedaleké pláži k ruinám sultánova paláce Dar Sultan. Legenda říká, že právě tady Jimi Hendrix napsal svou písničku „Castles Made of Sand“. Kolem paláce byl písek. Hodně písku. A my měli Defendery. 😀

 Expediční Land Rover Defender zaparkovaný ve stínu ruin paláce Dar Sultan poblíž Essaouiry.

Netrvalo to dlouho a zjistili jsme krutou pravdu: Jízda offroadem v písku není žádná prdel. Stačí jedno špatné podřazení nebo zastavení v měkkém úseku a sedíte na břiše. Kubův “defík” se do toho zakousl a poprvé šly do akce vyprošťovací desky. Chvilku jsme se v tom horku potili, hrabali a hecovali, než jsme ho dostali zpět na pevný podklad. Byl to perfektní trénink na to, co nás čekalo později v Merzouze. Po pár vítězných fotkách aut u oceánu jsme se zaprášení a šťastní vydali směr Marrákeš.

Marrákeš a policejní kontrola po marocku

Z As-Savíry jsme vyrazili na východ. Čím víc jsme se vzdalovali od oceánu, tím víc stoupala teplota a ubývalo infrastruktury. Na oběd jsme zastavili v jednom zapadlém městečku. Tady proběhla náše první totální gastro-výchova: u řezníka si ukážeš na flákotu masa, on ji uřízne a hned vedle ti ji kluci hodí na gril (hygienu neřeš, oheň to spraví). Byli jsme pro ně atrakce – parta s naloženýma autama. Kolem nás se hned srotili psi, žebráci i místní zvědavci. Já jsem zkusil “stánek” přes cestu, kde místňák tvrdil, že je to kuřecí maso. To, co jsem si dával… No, nevím 😀 Ještě jsem nakonec podpořil místního trhovce a pořídil banány a hrušky.

V Marrákeši došlo k velké střídačce. Jeden člen posádky se s námi loučil a odlétal domů, ale zároveň dorazil Karlos – majitel druhého auta. Po nezbytném logistickém šumu a přivítání jsme se rozhodli město moc neřešit a raději vypadnout do klidu. Jen jsme dokoupili zásoby v místním supermarketu a zašli na véču. 

Policejní kontrola: Kuba vs. radar

Cestou z Marrákeše směrem k horám nás to ale potkalo. Dlouhá rovinka, cedule 60 km/h a samozřejmě schovaný radar. Kuba si byl jistý, že určitě nejel rychleji, ale policajt už nás s vítězoslavným úsměvem odstavoval ke krajnici.

Naměřili mu 72 km/h. Začalo klasické marocké divadlo. Policajt vytáhl blok, mluvil o vysoké pokutě a tvářil se nekompromisně. Jenže Kuba zachoval chladnou hlavu. Místo peněženky vytáhl svůj policejní průkaz. Atmosféra se změnila během vteřiny. Z „přestupce“ byl najednou „kolega“. Policajt se rozzářil, pokuta šla okamžitě stranou a následovala debata o zbraních, technice a službě. Skončilo to společnou fotkou s celou hlídkou, výměnou nášivek a přáním šťastné cesty. Pokuta? 0 dirhamů. Tenhle moment nás provázel jako vtipný příběh až do konce expedice.

Pokračovali jsme směr Vysoký Atlas. Spát jsme šli ten večer „na divoko“. Našli jsme si flek v sadu s olivovníky, daleko od civilizace, kde nás rušilo jen cinkání stád v dálce.

Přes hřbet Atlasu až na práh Sahary

Zastávka na vrcholu průsmyku Tizi n’Tichka během naší cesty po Maroku.

Vysoký Atlas: Z průsmyku Tizi n’Tichka k filmovým kulisám

Ráno jsme vyrazili z našeho olivového háje přímo do mraků. Čekal nás legendární průsmyk Tizi n’Tichka, nejvýše položené silniční sedlo v Maroku (2 260 m n. m.). Cesta nahoru je nekonečný had serpentin, kde expediční Defendery funěly, ale statečně ukrajovaly výškové metry. Výhledy z vrcholu jsou brutální – na jedné straně ještě vidíte náznaky zeleně, na druhé se před vámi otevírá vyprahlý, rudý jih.

Místo abychom pokračovali po hlavní, odbočili jsme do nitra hor směr Telouet Kasbah.

Telouet: Zapomenutý palác „Lva z Atlasu“

Opuštěná krása Telouetu, dřívější sídlo mocného „pána Atlasu“ Thamiho El Glaoui.

Tohle místo je naprostý paradox. Zvenku vypadá jako hromada tajícího bláta a hroutící se zřícenina, u které si říkáte, jestli to má cenu. Ale jakmile vstoupíte dovnitř, spadne vám čelist. Je to bývalé sídlo Thamiho El Glaouiho, „Lva z Atlasu“, který ve 20. století kontroloval cesty karavan. Uvnitř najdete sály, které si nezadají s paláci v Marrákeši – neuvěřitelně jemné štuky (zellige), vyřezávané cedrové dřevo a mozaiky, které vypadají, jako by je dodělali včera. Je to tichý svědek nesmírného bohatství a následného pádu jednoho z nejmocnějších rodů Maroka.

Pokračovali jsme dál údolím Asif Ounila. Je to stará cesta karavan, která spojovala Saharu s Marrákešem. Cesta se kroutí podél říčky, která v suché krajině vytváří úzký pruh sytě zelené vegetace.

Kasbah Tamdakhte a berberská lekce přežití

Symbol Tamdakhte, čapí hnízda na vrcholcích staletých hliněných věží.

Další zastávka byla pevnost Kasbah du Glaoui de Tamdakhte, která kdysi sloužila i jako vězení. Tady nás místní průvodce vzal na “botanickou lekci” v místních zahradách. Učil nás rozeznávat stromy – fíky, datle, mandle – a vysvětloval, jak funguje zavlažování v tomhle nehostinném kraji. Nakonec nás všechny “vystajloval” – naučil nás vázat tradiční šátky na hlavu tak, jak to nosí Berbeři, abychom přežili prach a slunce. Samozřejmě nám je nejdříve “hezky po marocku” prodal. 😃  

Ait Ben Haddou: Kde se natáčel Gladiátor a Hra o trůny

Legendární Aït Ben Haddou, místo, kde se natáčel Gladiátor i Hra o trůny.

Den jsme zakončili u této ikonické hliněné vesnice ksar Ait Ben Haddou. Pokud vám to tam přijde povědomé, tak proto, že se tu točil Gladiátor, Hra o trůny nebo Mumie. Ten pohled na zapadající slunce nad hradbami z nepálených cihel je prostě… Tten prostě musíte zažít.

Přes bránu pouště do prachu a kamení

Ráno jsme si nenechali ujít ten největší vizuální kýč – východ slunce nad Ait Ben Haddou. Vyšlápli jsme si na kopec nad tímhle hliněným městem a sledovali, jak se první paprsky opírají do zdí, které pamatují natáčení Gladiátora. Z téhle výšky máte celou pevnost jako na dlani a člověk až tady pochopí, proč si filmaři vybrali právě tohle místo. Je to v podstatě obří socha z hlíny zasazená do vyprahlé krajiny. 

Zlatá hodinka v Aït Ben Haddou – pohled z hradeb na moderní část vesnice za vyschlým korytem řeky.

Jak smlouvat v Maroku a Agadézský kříž

Agadézský kříž – marocký stříbrný šperk

Tradiční agadenský kříž, symbol berberských nomádů a ochranný amulet na cesty.

Cestou do města mě ale zlákal jeden zapadlý krámek s artefakty a šperky. Můj cíl byl jasný – Agadézský kříž (symbol Tuaregů, který slouží jako kompas a ochrana na cestách). Následovalo poctivých 15 minut marockého národního sportu: smlouvání.

Začali jsme na nesmyslné částce, následovalo několikrát „to je můj poslední návrh“, „moje děti nebudou mít co jíst“ a moje předstírané odchody z obchodu. Majitel byl profík, ale já se nenechal. Nakonec jsme si plácli na ceně, která byla přijatelná pro oba, a s pocitem vítězství jsem si odnášel svůj „pouštní kompas“. Jak se ukázalo o pár hodin později, tenhle symbolický kompas jsme potřebovali víc, než jsme si mysleli.

Agadézský kříž: 

• Symbolika a funkce: Traduje se, že čtyři ramena kříže představují čtyři světové strany. Otec ho daroval synovi ve chvíli, kdy byl připraven vyrazit na svou první samostatnou cestu pouští. Doprovázel to slovy: „Dávám ti čtyři strany světa, protože nikdo neví, kde nakonec skončí tvá cesta.“ Pro info: Každá oáza v Nigeru a okolí měla svůj specifický tvar kříže (existuje jich 21 typů). Podle toho, co měl jezdec na krku, se hned vědělo, odkud pochází a ke kterému kmeni patří. Pro nás to byl symbolický talisman, náš vlastní „analogový GPS“, na okrasu. 😀

Syrová krása marocké polopouště z nejvyššího bodu ksaru Aït Ben Haddou.

Poté jsme se sbalili a profrčeli do Ouarzazate, kterému se právem říká „Brána pouště“. Město je centrem marockého filmového průmyslu a domovem slavných Atlas Studios. Bohužel, náš itinerář byl neúprosný a na hloubkovou prohlídku ateliérů, kde vznikal třeba Lawrence z Arábie, nebyl čas. 

Náš navigátor Kuba č. 2 (shodou okolností vystudovaný zeměměřič!) se rozhodl, že hlavní tah je pro bábovky. „Blbě“ odbočil a my se najednou ocitli na trase, která na mapě vypadala jako čára, ale v reálu to byl brutální horský přejezd.

Offroad v Maroku: Skutečná „země nikoho“

Expedice s vozy Land Rover Defender v horské krajině Maroka.V horách je vždy lepší jet ve dvou. Naše kolona na cestě do Merzougy.

Tady už asfalt definitivně prohrál svůj boj s přírodou. Cesta se změnila v úzkou stezku pro 4×4 plnou ostrého kamení, hlubokých koryt od bleskových povodní a jemného prachu, který se dral i skrz těsnění Defenderů. Stoupali jsme do sedel, kde výhledy braly dech a vykukovali rudé skály Atlasu a hluboká údolí, kde čas od času vykoukl shluk hliněných domečků splývajících s krajinou.

Místní „off-road“ v podání Berbera. Zatímco my zdoláváme hory v Land Roverech, on si vystačí s motorkou a úsměvem.

Cestou jsme potkávali děti v místech, kde byste nečekali nikoho. Žijí v totální izolaci a chudobě, ale s neuvěřitelnou energií. Měli jsme pro tyhle případy nakoupené zásoby sladkostí a drobností, které jsme jim rozdávali a snažili se pokecat (což vzhledem k jazykové bariéře nebylo lehké). Vidět tu radost z jedné čokolády byl silný moment, který vás rychle vrátí na zem a připomene vám, že se nemáte zase tak špatně.

Ticho, prach a monumentální hory. Cesta, která v člověku zanechá stopu.

I když nás Kuba „zatáhl do sraček“, nakonec jsme mu všichni děkovali. Tenhle offroadový úsek byl přesně to, co jsme od expedice chtěli. Žádní turisti, jen my, auta a hory. Večer jsme totálně zaprášení dorazili do Merzougy k Ibrahimovi, přímo na úpatí písečných dun Erg Šebbi.

První část o Maroku zde. Pokračování zde. 🙂