Loučení se s Marokem
Přístav Ceuta – Cesta na Gibraltar
Ráno jsme vyrazili směr Ceuta, španělská enkláva na africké půdě, odkud jsme měli naplánovaný trajekt. Jenže Maroko se s námi nechtělo rozloučit jen tak. Lodní společnost nám oznámila „nezáviděníhodnou nepříjemnost“ – porucha na lodi. Naše plavba byla zrušena a náhradní termín v 18:00 byl pro naše plány úplně na prd. Následovalo rychlé storno a improvizace v přístavu. Nakonec nás zachránila společnost Balearia, díky které jsme definitivně opustili černý kontinent.
Po vylodění na evropské pevnině jsme zamířili do Tarify (cca 36 minut jízdy). Kuba měl jeden velký cíl: postavit se na nejjižnější bod pevninské Evropy. Jenže osud chtěl jinak. Cestu nám zahradila velká železná vrata a cedule „Zákaz vstupu“. První velké zklamání dne.
Pobřeží Tarifa – Atlantský oceán
Zkusili jsme tedy štěstí na Gibraltaru. Dorazili jsme ale pozdě a angličtí pohraniční policisté nás s ledovým klidem vyvedli z omylu: všechny památky a vstupy na skálu už byly zavřené. Druhé zklamání v jednom dni. Abychom si spravili chuť, aspoň jsme si projeli tu světovou raritu místní letiště, kde ranvej křižuje hlavní silnici a dopravu tam řídí obyčejný semafor.
Noční sprint a hradní tečka v Carcassonne
Pevnost Cité de Carcassonne
Následoval vyčerpávající noční přejezd přes celé Španělsko směr Francie. Čekal jsem, že nás dálniční poplatky zruinují, ale nakonec to bylo milých 16 €, což nás příjemně překvapilo. Cílem bylo francouzské město Carcassonne.
Dorazili jsme tam ráno, unavení, ale odhodlaní. Prošli jsme si tenhle monumentální středověký hrad, který vypadá jako z pohádky. Naštěstí jsme tam byli mimo hlavní sezonu. V hlavní sezoně to tam bude nejspíš pěkný masakr. Byli jsme zhruba v půlce cesty domů (cca 1 400 km do Prahy) a rozhodli jsme se tu přespat, nabrat síly a pak to „střihnout“ na jeden zátah až do Česka. Kubův Defender, kterému je už 25 let, tyhle brutální dálniční přesuny zatím zvládal s neuvěřitelnou grácií. Člověk by to do toho starého železa skoro neřekl.
Atmosféra v ulicích Carcassonne
Finální tah na branku: 1 400 km do reality
Z Carcassonne jsme vyrazili kolem půl deváté ráno. Chvíli jsme v autě nadhazovali nápady jako zastávka v Saint Tropez nebo noc v casinu v Monaku, ale touha po vlastní posteli a vidina dvou dnů klidu vyhrála.
Cesta byla čistě dálniční maraton. Francie v pátek nás překvapila, žádné kolony, nečekané události, prostě čistý průjezd. Německo v noci bylo také bez problémů. Jediný závěr, který se z té cesty dal vyvodit, byl smutný fakt, že všude jinde měli dálnice v lepším stavu než u nás. Jediná zajímavost z konce cesty bylo to, že když jsme byli na dálnici, Kuba řídil, já pospával a v jednu chvíli jsem si říkal “tyjo, proč jedeme tak pomalu”, ale nějak jsem tomu nevěnoval pozornost. Ve chvíli když jsme sjížděli z dálnice, už mi to přišlo divné a ptám se Kuby “co se děje, proč sjíždíme”? Odpověď byla jednoduchá, “došla nám nafta”. 😀 Ale vše bylo v pohodě, měli jsme pro všechny případy kanystr “poslední záchrany”. To jsme už byli na území ČR a relativně kousek před Prahou.
Konec expedice
Dorazili jsme do Prahy unavení, zaprášení, s pískem stále skřípajícím mezi zuby, ale šťastní. 25 let starý Defender nás dovezl z dun Sahary až před dům. Afrika v nás zanechala stopu, kterou jen tak nesmažeme, a i když se evropský řád zdál po tom marockém chaosu nejdřív fajn, už teď nám začíná ten prach a procházení se v medinách trochu chybět.
Když se teď s odstupem dívám na fotky z téhle cesty, dochází mi, že expedice do Maroka není jen o ujetých kilometrech, ale o neustálém testování hranic techniky, trpělivosti i přátelství. Byla to cesta plná kontrastů, které vám Evropská země takhle intenzivně nenaservíruje.
Technika: Stará škola vítězí
Největším překvapením pro mě byl Kubův pětadvacetiletý Defender. Člověk by si řekl, že poslat čtvrtstoletí staré auto do dun Sahary a pak s ním chtít přejet půlku Evropy na jeden zátah, je čiré bláznovství. A ono možná je. Ale to auto ukázalo svou duši. Kromě té jedné nešťastné gumové hadičky v dunách, která se prostě v tom extrémním horku a vibracích prodřela, šlapalo jako hodinky. Je to fascinující důkaz toho, že poctivé železo a jednoduchá mechanika mají v dnešním přeelektronizovaném světě stále své místo. Tyhle dálniční přesuny přes Španělsko a Francii byly pro auto stejnou výzvou jako offroad v Atlasu, ale zvládlo to bez jediného zaváhání.
Lidé a kultura
Maroko nás naučilo, že nejdůležitější je otevřenost. Mohli jsme zůstat v hotelech, ale noc u rodiny v Meknesu nám dala víc než všechny průvodce světa. Pochopili jsme, jak vypadá jejich soukromí, jak si váží hostů a že historie jejich měst není jen v hrobkách sultánů, ale v jejich každodenních rituálech. A pak jsou tu oba Ibrahimové. Jeden profesionál, druhý pouštní živel s chutí na Havanu. Právě ta setkání „mimo plán“ jako pokec s místňákem v dunách při západu slunce jsou ty momenty, které si člověk pamatuje víc než slavné brány měst.
Zklamání jako součást cesty
Cesta nás naučila i pokoře. To, že nás vypekl trajekt v Ceutě, nebo že nás železná vrata nepustila na nejjižnější bod Evropy v Tarifě, k expedicím patří. Plán je v Africe (a v cestování obecně) jen cár papíru, který se mění podle situace. Gibraltarská zavřená brána byla sice studená sprcha, ale aspoň máme důvod se tam někdy vrátit a tu skálu pokořit příště.
Bilance: Co jsme si odvezli?
Kromě plných kufrů koření, suvenýrů a arganového oleje jsme si přivezli hlavně jiný pohled na svět. Zjistili jsme, že:
- Offroad v písku je návyková záležitost, která vám vžene adrenalin do žil i po celém dni za volantem.
- Kontrasty jsou kořením života – ráno můžete být v horké oáze a večer se klepat zimou v Cedrových lesích u opic.
- České dálnice jsou po projetí Francie a Španělska fakt k pláči, ale ten pocit, když přejedete hranice a blížíte se k domovu, to stejně nevymaže.
Dva dny odpočinku doma před pondělním nástupem do práce byly nezbytné minimum k tomu, abychom ze sebe setřásli prach Sahary. Maroko nás prověřilo, ale vrátili jsme se bohatší. Bohatší o zážitky, o příběhy, které budeme vyprávět u piva, a o vědomí, že naše stará auta ještě rozhodně nepatří do šrotu.
Maroko 2026 nebylo jen o dovolené. Byla to životní jízda, na kterou se nezapomíná.
Statistika expedice (na jedno auto):
- Celkem ujeto: 7 381 km
- Nafta: 28 936 Kč
- Trajekt (Janov–Tanger, kajuta, 3 os.): 20 963 Kč
- Trajekt (Ceuta–Algeciras): 3 532 Kč
- Mýtné celkem: 4 045 Kč (Francie nejdražší – 2 216 Kč)
Kroky: Průměrně 19 685 denně. 😀
